Memories [POZASTAVENO]

PROLOG

Stojím uprostřed davu lidí v černém, s pohledem upřeným na tři otevřené hroby s rakvemi. Po tvářích se mi kutálejí slzy. Rozhlédnu se po lidech okolo sebe. Neznám nikoho z lidí, kteří tu jsou - ne osobně, většinu jsem jich znala jen od vidění z našeho domu, kam chodili pracovně za rodiči.
Zadívám se zpět k hrobům a přistoupím blíž. Do každého hodím růži - jednu na tátovu rakev, jednu na máminu a poslední na bratrovu. V očích mě začnou pálit nové slzy. Nemůžu tady zůstat, už ne. Otočím se a rozběhnu se pryč. Chtěla jsem - ne, potřebovala jsem - být co nejdále odsud. Udivení lidé se mi vyhýbají a nikdo z nich se mě nesnaží zastavit, za což jsem jim vděčná. Proběhnu železnou bránou a ocitnu se tak venku z hřbitova, ale nezastavím se ani nezpomalím. Přeběhnu silnici a běžím dál směrem do lesa. Prodírám se jím mezi stromy, černé šaty se mi zadrhávají o větve, ale nenechám se tím zastavit. Proderu se až k malé mýtině, na které je malý rybník. Skácím se u jeho okraje a propuknu v pláč. Nevím, jak dlouho jsem tu seděla nebo za jak dlouho mě našli, dokonce ani to, jak jsem se z mýtiny ocitla v autě.