//PHOENIX// [POZASTAVENO]

„Tohle byl náš sen, vzpomínáš?" řekl.
V hlavě se mi promítaly matné, přesto známé vzpomínky na dobu, kdy mi bylo jedenáct. S Barbarou, Alexandrou, Jackem a Ericem jsme byli u Williama doma. Hráli jsme si na agenty. „Piff Piff!! Cha chá! A mám tě! Williame Parkere, zatýkám tě ve jménu zákona!!" křičela na celé kolo malá Bee držíc růžovou atrapu pistole a držela Willa jako klíště, zatímco mu Alex se smíchem nasazovala plastová pouta. „Všechno co řeknete, může být u soudu použito proti Vám!" citovala jsem nahlas hrdě s potutelným úsměvem. Po chvíli hraní jsme se uřícení svalili na zem na záda jako pytle brambor, do kolečka hlavami k sobě a zírali do stropu pokojíku.
„Belloo?" zeptal se po pár minutách ticha Eric.
„Mhm?" zamručela jsem s výdechem, ale pořád rozjančená a plná energie.
„Chtěl bych, abychom byli agenti i jako dospělí." řekl zasněně. Rychle jsem se zvedla do sedu, až se mi zatočila hlava.
„Chtěli byste taky?" vyrazila jsem ze sebe s úsměvem od ucha k uchu.
„Co?" ptali se všichni zvědavě.
„Složíme přísahu. Jednou se staneme agenty a založíme si svůj klub a budeme společně zastavovat kriminálníky." dořekla jsem a z hlavně pistole jsem sfoukla imaginární kouř.