Dcera plačící hvězdy

Po dlouhá léta, kdy poslušně žila září, se hvězda rozhlédla po okolí a na zemi spatřila nádherného člověka. Zalíbil se jí. Ve chvíli kdy se ani jeden z nebeských vládců nedíval, sestoupila na zem, a s tím mužem promluvila. Netrvalo dlouho. Hvězda i smrtelník v sobě našli zalíbení. A to byla chyba.

Hvězda se zamilovala. Do člověka.

Kdesi vysoko, v jedné z komnat nebeského paláce,
se tak hvězdička rozplakala.

Chladné slzy jí smáčely bledé tváře, a ona s bosýma nohama přešla k velkým skleněným dveřím vedoucím na terasu. V holé kůži se třpytily krystalky Nebeské záře.
Dříve je milovala. Obdivovala lesk toho vzácného druhu krystalu, když se jí jeho úlomky mihotaly v kůži jako tisíce jiskřiček. Jiskřiček vykřesaných z ledu, neboť oheň by takovou barvu nikdy nedokázal stvořit. Kdysi je vzývala, aby s ní tančili tichou nocí, aby s ní zpívali Měsíční písně, aby se radovali z nesmrtelného života.

Dnes v noci je ale nenáviděla. Přála si, aby dokázala ten kus krystalu z vlastní kůže vytrhnout, a pak ho zahodit tak daleko, jak jen to půjde. Dnes neobdivovala jeho elegantní linie a odlesky světla v leštěných hranách. Dnes jen s odporem sledovala to kruté ledové ostří, které řezalo její nestárnoucí srdce na kousky.