Marina

Pondělí. Večer. 19:54. Dvaadvacetiletá Marina se vrací z nudné oslavy narozenin. Vstupuje do haly na Termini. Stoupá si na eskalátory. Cítí horký proud průvanu při jízdě v podzemí. Čeká. Nastupuje do podzemky. Opět čeká. Vystupuje ve stanici Rebibbia, kde si Maria všimla podivného muže, který na ni pár stanic hleděl a teď s ní vystoupil. On vlastně nehleděl. On zíral. Sledoval ji, jakoby se chtěl mermomocí dostat do středu jejího srdce. Marina zrychlila. On zrychlil. Ona utíkala. On též. Kdyby věděla, jaké následky bude mít její brzký odchod oslavy, neváhala by a na oslavě by ještě pár minut zůstala. Večerní podzemky totiž nejsou bezpečné a okolí italské periferie už vůbec ne.