Devil and Me

Do života je potřeba mít připravený rozum... Nebo provaz. -Démokritos

Ani jediný okamžik nepochybovala. Po celý čas věřila. Celou tu dobu si to nepřipouštěla. A přece se to jednoho dne muselo stát. Před obličejem hlaveň odjištěné zbraně a hned za ní rozšklebený obličej vraha. Vraha všeho, co kdy milovala. Toho, který ji už tak dlouho děsil. A ne jenom ji. Všechny její blízké, všechny co kdy milovala. Celých pět let ohrožoval její rodinu, přátele. A teď konečně dosáhl toho, co chtěl. Opravdu věřila, že je někdo zachrání. Když ne policie nebo Rodney, tak možná Bůh. Ano, možná ten, v kterého bezmezně věřila celý svůj život. Ten Bůh, který koná zázraky, zachraňuje nevinné lidské životy a trestá hříšníky. Ale nic se nestalo. Krev její rodiny byla všude kolem ní a dokonce i na ní. Smutnýma a zoufalýma očima se dívala svému vrahovi do tváře. 

Šílený výraz, spokojený úsměv na tváři a prázdné oči, které mu lemovaly dlouhé hnědé vlasy. Vrásky měl zvýrazněné krví, vlasy slepené a husté obočí mu cukalo z celé té radosti, že se mu to konečně podařilo. Stačilo mu jenom trochu pohnout prstem a ukončil by její život. Rychle a bezbolestně. Ale to ne... On měl jiné plány... Dlouho nad tím přemýšlel... Bude to pomalu, bolestivě a krutě. Užije si to.

Překvapeně se dívala na zbraň, kterou náhle odhodil stranou a která spadla s hlasitým třesknutím na malý stolek. Snad se nade mnou slitoval... Pomyslela si. Když však uviděla na pohled tupý nůž, po zádech jí přeběhl mráz. Vrah ji surově chytl za vlasy a hodil s ní na podlahu. Poslední naděje vyprachala z její duše a potichu si začala mumlat. Uctívám tebe, Králi Zla, tělem, jímž si byl stvořen k obrazu Ďábla, s nevinností, vášnivě, Tebe já uctívám, Králi Zla... "Ahhhhhhhh!" Z úst se jí vydral bolestný výkřik. Vrah ji přišpendlil k zemi a pomalu začal tupým nožem přejíždět po jejích zádech. Při každém jejím výkřiku ještě více přitlačil, avšak dával si pozor, aby nepoškodil míchu.

Při chmurných očích Ďábla, jež pusté a neplodné se třpytí. Tebe já uctívám, Králi Zla, Těmito rty, suchými a hořkými, jako pusté oči Ďábla... V mysli jí vystanul obraz celé její rodiny. Všichni jsou mrtví. Kvůli bolesti pomalu začínala omdlívat. Vrah už pustil i její ruce, nebyla už schopná se bránit. Dlouhé vlasy mu překážely v práci a tak je pracně odřezal. Poté prudce zajel s kudlou pod její kůži, přesně u lopatek a pomalu s ní jel několik centimetrů od páteře až k její bedrům. Nekřičela tolik, jak si představoval, jenom si cosi mumlala, ale i křeče, které každou chvílí projely jejím tělem mu vcelku stačily. 

Já uctívám Tebe- vzývám Tebe, já pokořuji sebe před Tebou, formulemi jež jednou probudí chtíč chaosu, já uctívám tebe, já uctívám Tebe, já prosím Tě a vzývám Tebe! Nůž se zabodl hlouběji. Už ani nekřičela, i když byla bolest nekonečná. Hlasivky ji už neposlouchaly, pouze se zmítala ze strany na stranu, aby alespoň trochu unikla té nesnesitelné bolesti. Ale tělo vraha bylo příliš těžké, než aby ho setřásla. "Prosím.. Zachraň mne." Pozvedla oči ke stropu, který byl však už značně proděravělý a prosvítaly jím hvězdy. Jen co dořekla svá poslední slova, zdálo se, jakoby se nebe zbarvilo do ruda, hvězdy pohasly a měsíční světlo zářilo ještě jasněji. Na tváři ji pohladil studený vánek a ve vzduchu najednou bylo něco zvláštního cítit. Krom toho, že na jazyku cítila krev, objevila se tam i jiná chuť. Chuť smrti.

Vrah se zastavil. Dívka sebou přestala cukat, ale neomdlela ani nezemřela. Oči měla zvednuty k nebesům. Prudce se rozhlédl. Jakoby se měsíční světlo zbarvilo do ruda. Začal i foukat vítr a ve vzduchu bylo něco cítit. Něco jiného, zvláštního, něco, co neznal. Bál se toho. Rychle vstal. Vytáhl z dívky nůž a vyděšeně se otáčel kolem sebe. "Co se děje? Kdo je tam?!" Zakřičel do prázdna. Nikdo se neozval. Z ničeho nic se ale dívka zvedla. Nechápal to. S otevřenou pusou sledoval, jak dívka levituje několik centimetrů nad zemí a dívá se na něj naprosto černýma očima bez bělma. Zbytky jejích vlasů jí poletovaly v poryvech větru. Vrah začal couvat, zastavil ho ale proradný nábytek. To monstrum pozvedlo ruku a ukázalo na něj prstem. Vrah už se neovládal, začal hlasitě ječet a obrátil se k útěku. Než však stihl uběhnout pět metrů, nějaká síla ho na místě zastavila.