Korki [CZ]

❄️

„A pokud objednáte ihned, dostanete sluchátka s Korkim zdarma!“ Po této větě zhaslo červené světlo, které do této chvíle ozařovalo drobnou nahrávací komůrku, a dva vousatí muži za plexisklem ukázali zvednutý palec.
„Pohoda?“ optal se asi třicetiletý blondýn – zavřen v oné komůrce – mužů, kteří jen mlčky přikývli. S úlevným výdechem si z uší sundal velká sluchátka a položil je na stojan vedle mikrofonu. Posledních pět hodin mu do hlavy hučelo tolik lidí, co za slogan a jakým způsobem má namluvit, že byl až skoro opojen vděčností, když se mu uši začaly pomalu odlepovat od hlavy a stavět se do své přirozené, mírně odstáté polohy. A to už si myslel, že si na to po tolika letech zvykl.

„Dneska končíme!“ zvolal jeden z vousáčů a otočil několika knoflíky na veliké zvukařské desce. Blondýn vyšel z komůrky a bez jakéhokoliv dalšího zdržování se nějakými interakcemi se zvukaři zamířil ven z místnosti. Už toho měl dost, nechtěl tam strávit ani vteřinu navíc.
„Zítra v osm, Hwangu!“ křikl za odcházejícím ještě druhý zvukař a pořádně se protáhl na židli. I když mu na jeho sdělení nebylo nijak odpovězeno, věděl, že blondýn přijde.  

 Hwang se mezitím dostal k točícím dveřím, do kterých zatlačil a během chvíle se dostal ven z budovy. Už byla tma a večerní vítr dnes vál velmi studeně. Blondýn byl překvapen. Čekal by, že v půlce října bude ještě poměrně teplo, ale tento týden už musel vytáhnout ze skříně zimní kabát. Lépe se bradou zavrtal pod černou šálu, která se mu elegantně točila kolem krku, a vydal se po chodníku směrem k nejbližšímu metru. Vedle něj ve dvou pruzích projížděla zběsilá auta, sem tam nějaký cyklista. On auto nevlastnil. Ne, že by na něj neměl peníze, přece jen práce dabéra Korkiho, žlutého zaječího maskota Samsungu, jej dokázala zajistit více než potřeboval, ale dával přednost obvykle příjemné cestě v hromadné dopravě než hodinovému ježdění po okolí a hledání, kam může své auto zaparkovat. 

 Intervaly dusotu jeho kroků se rychlostí podobaly vojenskému pochodu. Přes uši měl nataženou šedou kšiltovou čepici, pohled tmavých očí sklopen k zemi, div že do ničeho nenarazil. Nerad se díval kolem sebe. Ty billboardy, digitální obrazovky, reklamy… ta světla velkoměsta. Byl na ně citlivý, nedělaly mu dobře. A to všechno se za posledních pět let mnohem zhoršilo, když na scénu přišel Korki. Malé, roztomilé, žluté dvojče zajíce z KakaoTalku. Akorát že se narozdíl od něj pohybuje v jiné internetové a reklamní sféře – elektronice.

 Hwang konečně došel k vlezu do metra a vstoupil na eskalátory, jež jej měly dovézt až k samotnému podzemnímu vlaku. Kolem něj se provalilo několik pospíchajících lidí, ostatní však zůstali v klidu stát, každý na příslušném schodě, a buď se dívali do mobilu, poslouchali písničky, četli si knihu, telefonovali, nebo si povídali se svými společníky.

„Už máš dárky na Vánoce?“ Blondýnovi přejel mráz po zádech.

„Ještě ne, ale rodiče už věděj, co bych chtěla.“ Husí kůže se mu rozlézala po celém těle.

„A co chceš?“ „Novej mobil.“ Muž s jakousi nechutí pozoroval dvě náctileté dívky dva schody pod sebou, jak vedou tuto konverzaci.

„Já už mám dárky pro mámu a bráchu. Ale fakt netuším, co bych měla dát tátovi,“ pokračovala vyšší z nich a přitom své kamarádce ukazovala nějaké fotky ve svém telefonu.

„Doufám, že letos bude na Vánoce sněžit. Kamarádka z Wondžu mi psala, že vloni tam měli sněhu jako na Sibiři a tady nebylo nic,“ pokračovala v dialogu druhá a smutně pokrčila rameny.

„To jo. Ale i tak se na ně těším!“ Zazubila se vyšší. Toto prohlášení se však blondýna dotklo natolik, že na schodě zavrávoral a téměř spadl na ona děvčata.