Okénka do fanfikce ||Larry||

Dvacáté třetí okénko - Války růží 10/?

 „Tak teď mě nechte si to shrnout, jo? Vy dva chodíte do stejné střední a dokonce do stejné třídy, jste nejlepší kamarádi a teď spolu chodíte a nikdo z rodiny o tom nemá ponětí, protože jste to tajili, protože kdyby to někdo z naší nebo Tomlinsonovi rodiny zjistil, tak by vás pravděpodobně vydědili?"

Gemma přecházela po obýváku jako lev v kleci a snažila se vtisknout význam všemu, co jí řekli dva mladíci sedící na gauči.

„Ano, tak nějak," řekl Harry.

„Myslím, žes to řekla celkem přesně," řekl Louis úplně ve stejnou chvíli.

„Tohle se vám teda povedlo, jestli se to dozví táta, tak... Tak já nevím, co udělá, ale určitě to nebude hezký."

„Tak promiň, že si nevybírám, do koho se zamiluju..." zamručel Harry a Louis se na něj překvapeně podíval.

„Cos to říkal?" díval se na něj těma obrovskýma modrýma očima, kterým se prostě nedalo lhát.

„Že jsem se zamiloval?" zeptal se, jelikož si nebyl jistý, jestli Louis svou otázku myslel dobrým či špatným způsobem.

„Ptáš se nebo odpovídáš?"

„Odpovídám..."

„Tak to je fajn, protože myslím, že já se do tebe zamiloval už tak rok dva zpátky, jen jsem si to nepřiznal, ale vždycky když ses usmál, bylo tady to bodnutí někde v hrudi, které mi říkalo, že už dávno nejsi jenom kamarád, ale někdo s kým bych chtěl sdílet mnohem víc," odpověděl modrooký s úsměvem.

„Asi začínám chápat, že ses do něj zamiloval, Harry, ale teď musíme vymyslet, jak to sdělit rodičům a vyhnout se tvému zabití..."

* * *

Luke s Johnym leželi na posteli a oba zrychleně dýchali. Takový rozdíl nečekal ani jeden a pěkně je tak jejich předcházející činnost převálcovala. Nespali spolu, ale dotýkat se jeden druhého, bylo úplně jiné a intenzivnější, než dělat stejnou věc osamotě.

„Asi jsem zapomněl, jak se dýchá," řekl Johny a bylo to to první, co někdo z nich řekl. Luke se začal zadýchaně smát, ale natáhl se k nočnímu stolku, aby podal kapesníčky, které teď oba potřebovali.

„Na to, že nedýcháš, ti to nějak mluví," podal mu několik vlhčených ubrousků subtilnější.

„Snad nás tvoje máma neslyšela, snažil jsem se krotit," zamumlal si pro sebe Johny, když byl hotov s úklidem své části.

„Tak jestli tohle bylo krocení se, tak chci zažít, když se krotit nebudeš," políbil ho na rameno druhý chlapec.

„To se neboj, garantuju ti, že to zažiješ," zvedl se vyšší z postele.

„Myslím, že teď už můžeme otevřít dveře, ne?" zeptal se.

„Jo, otevři, já otevřu okno, tenhle vzduch není zrovna moc nenápadný..."

Johny došel ke dveřím a otočil v nich klíčem, jenže sotva to udělal, dveře se otevřely a stála v nich Lukova máma s výrazem boha pomsty.

„Lukasi Timothy Austene, kdy jsi mi hodlal sdělit, že tenhle chlapec není tvůj kamarád, ale přítel?"

Přeji krásný druhý svátek vánoční vám všem. ❤