Ve 14:33 odpoledne přestal existovat čas. Dívka usedla za stůl a uchopila do ruky tužku. Zdvihla ji k očím, pomalu s ní otáčela. Paprsky líného zimního slunce tužku obtékaly a dopadaly na zeď za stolem, tříštily se o její hrany a tancovaly po obvodu špičce grafitové tuhy.
Dívka se usmála, nebyla si jistá proč – snad ji pobavilo, že zatímco dřevěné tělo tužky slepené klihem bylo vybroušeno do pravidelného šestistěnu, atomy uhlíku jsou v grafitové tuze uspořádány v obdobné struktuře. Ta souvislost byla lákavá, vybízela k přemýšlení a nedala se snadno zaplašit. Přesto, přesto všechno, byla zcela náhodná.
Takový pravidelný šestiúhelník, napadlo dívku, je vůbec skvělý tvar. Vlastně i taková molekula glukózy je tvořena šestičlenným pyranovým cyklem. Ten se sice od pravidelného šestiúhelníku liší (prostorovou konformací a heterogenní povahou svých atomů), přesto dokáže tvořit vlákna celulózy v papíře, na který teď dívka nakreslí krátkou rovnou čáru.
Ano, i to by mohl být hexagon – lépe řečeno jeho průnik s dvojrozměrnou rovinou papíru. Pokud totiž má mít takový průnik alespoň dva různé body, bude jím vždy úsečka. Docela nuda.
Dívka zatřásla hlavou, aby se zbavila myšlenek na zdánlivě všudypřítomné šestiúhelníky. Svět by dost dobře mohl být tvořen čistě hexagony různých velikostí a orientací, ale ona se tím nehodlala nechat rozptylovat.
Udělá několik dalších tahů, tentokrát daleko méně podobných rovným úsečkám. Papír pokrývají další a další tenounké vrstvičky grafitu. Nakonec, když dívka shlédne, rýsuje se před ní na výkresu stočený francouzský cop vyvedený v barvách šedé. Vztáhne ruku a dotkne se temene hlavy. Necítí nic než svou kůži, sama totiž žádné vlasy nemá.
Bylo 15:08, když se čas kolem ní zase rozpohyboval a ona si uvědomila, jak moc je unavená.
ČTEŠ
O modré kočce, která spadla ze zahradní zdi, na níž usnula
RandomVýběr z mé příležitostné tvorby, jakýsi soubor krátkých próz, které namísto dějové návaznosti spojují občas některé myšlenky a většinou vůbec nic.
