Unconditionally

Prolog

Zapadající slunce ozařuje celý Einmský hrad. V ulicích pod ním zuří boje, ale nahoře jako kdyby zavládl mír. Jde vidět jen jedinou postavu, důstojně se tyčící na balkóně. Je to mladý, velice pohledný muž, na plavých vlasech rámujících hezký, ale už vráskami zbrázděný obličej sedí mladíkovi zlatá koruna. Antrimmovi stékají slzy po tváři. Už ví že prohrál a zklamal svůj lid, své království i sebe sama. Věděl to již několik dní, ale nechtěl si to přiznat. Teď už to je však nad slunce jasné. Je poražen. Celé Orthezské hlavní město Einme je v plamenech. Z hořícího města doléhají ke královým uším děsivé výkřiky jeho umírajících poddaných a občasný zuřivý řev nepřátel rabujících město. K nebi se vznáší kouř a nad celým Einme se rozpíná tísnivá temnota. Ve vzduch je cítit krev a smrt.
"Pane! Rateonovi vojáci prorazili hlavní bránu. Je jen otázkou času než se dostanou až sem."
"Zavolej okamžitě Melida!"
Kapitán stráží odbíhá. Antrimm naposledy pohlédne na milované město, pro které žil a za které bojoval nesčetněkrát ve velkých bitvách. Odvrátí se a nasazuje si krásně zdobené válečné brnění. K pasu si připoutává rodový meč a naposledy se rozhlédne po své komnatě. V tom přichází do místnosti druhý muž. Je spíše starší, na ramena mu spadají delší šedé vlasy a je oděn ve vínově zbarvené roucho kouzelníků. V ruce třímá hůl, kterou na konci zdobí krásný ohnivý krystal. Královský čaroděj s ledovým klidem pohlédne na krále.
"Co si přejete veličenstvo?"
"Nech si ty formálnosti Melide, příteli můj, nadešel čas, víš co je tvým úkolem."
V Čarodějových očích se objevil stín. Věděl však, že král má pravdu. Byl čas. Přikývl a přemohly ho emoce. Objal krále a ten mu obětí opětoval. Naposledy se poplácali po zádech a pohlédli si na několik dlouhých sekund do očí.  
"Hodně štěstí, nechť tě bohové provází."
Král se otočil a spěšně vyšel z komnaty. Vydal se napravo po velkém zdobeném schodišti až do hlavního sálu. Byl prázdný a smutný. Normálně veselé červené závěsy teď halili síň do krvavého sukna, jako kdyby i kamenné stěny cítily, že něco není v pořádku. Král mlčky kývnul na šest vojáků, jeho osobní stráž, kteří na něj čekali na konci sálu. V jejich obličejích byl vidět strach a odhodlání. Věděli že určitě zemřou. Král si sesunul hledí do obličeje a tasil meč. Stráže také pozvedly meče a štíty a zaujaly postavení. 
"Otevři dveře."
Pokynul s ledovým klidem Antrimm jednomu z vojáků. Ten přistoupil k masivním dubovým dveřím, kovaným železem a s námahou je rozrazil. Král i jeho stráž vykročili do města plného nepřátel.  
                                                                                       ***
*Není pochyb, že král Antrimm byl nejlepší panovník, kterého kdy Orthezie měla. Jeho konec byl smutný a temný. Velký člověk jako on by si zasloužil i velký pohřeb a věčné spočinutí v rodinné hrobce. Místo toho však byl zabit vojáky krále Rateona, svého nepřítele a uchvatitele světů. Jeho tělo se ztratilo v troskách milovaného města Einme. Jednou až se zase dostane k moci dobro budou o něm bardi skládat balady a pět písně. My se teď však vydáme po stopách Melida, Einmského dvorního čaroděje.
                                                                                       ***
Čaroděj Melides vyšel z králových komnat a naposledy se ohlédl za svým panovníkem, pak se však otočil a vydal se nalevo. Sestoupil po úzkém točitém schodišti pro služebnictvo a pokračoval malými chodbami až do kasáren. Celý hrad zel prázdnotou a tíživé ticho působilo v normálně hlučném hradě plném života podivně. Z kasáren Melides prošel zbrojnicí až k zamčeným dveřím věznice. Uchopil jednu z pochodní ležících na stole poblíž dveří a lusknutím prstů jí zapálil. Odemknul dveře jedním z klíčů, které se mu pohupovaly u opasku. Dveře vrzly a odhalily pohled do temné chodby. Čaroděj vešel a pokračoval chodbou dál. Po stranách míjel kobky, hladomorny a cely věznice. Občas se z té či oné ozvalo zasténání nebo zakašlání, většina věznice však už byla před několika dny vyklizena a vězni byli popraveni nebo propuštěni. Na konci chodby prošel kamennou branou a odemkl mřížové dveře, kterými byla chodba zavřena. Zasunul za sebou mříž a opět vrátka uzamknul. Po pár krocích chodba navazovala na malé točité schodiště. Cihlová stěna znenadání přešla v prostý kámen a šlo poznat, že schodiště je vytesáno do skály. Cesta byla zdánlivě nekonečná, schodiště ne a ne skončit. Čím níže pod zem Melides sestupoval, tím byla kolem větší zima a vlhko. Na stěnách se srážela voda a tvořila dojem, jako kdyby procházel jeskyní. Konečně schodiště skončilo a vyústilo do temné komnaty. Stejně jako schodiště i tato místnost byla vytesána do skalního masivu, stěny byly křivé a nedbale opracované. Z místnosti vedly troje dveře. Dvoje železné, s malými zamřížovanými okénky po stranách a třetí prosté dřevěné uprostřed naproti vchodu. Čaroděj přelétl pohledem po železných dveřích, ze kterých mu běhal mráz po zádech. Samotné dveře vypadaly děsivě, ale on i věděl co je za nimi. Odvrátil zrak od cel a postoupil směrem k prostředním dveřím. Zaujal uvolněný postoj a lehce pozvedl ruce. Oči se mu zamlžily do ruda a začal pevným hlasem odříkávat jakési kouzlo. 
" Videant et fieri."
Ozvalo se slabé lupnutí. Čaroděj se uspokojeně pousmál a ustoupil ode dveří. Zpoza tuniky vytáhl drobný řetízek, na jehož konci se houpal malý zlatý klíček. Vložil ho do zámku a dvakrát s ním pootočil. Klíč zprvu v zámku zavrzal, ale pak se Melides uslyšel cvaknutí a zatáhl za kliku. Dveře se otevřely a on vstoupil dovnitř. Ocitl se v komnatě menší než byl ta předtím, ale o to pozoruhodnější. Stěny jako kdyby vyzařovaly jemné namodralé světlo a tím slabě osvětlovaly malou místnůstku, které vévodil skromný oltář uprostřed. Byl to obyčejný do kvádru přitesaný kámen. Zdobily ho však nejrůznější pestré obrazce lemované runami. Těžko by na něm někdo našel kousek čistého místa. O ten však Melides ani okem nezavadil. Pohlédl na malou, zlatem kovanou truhličku položenou na oltáři. Byla z tmavého dřeva, mistrovsky vyhlazena až do posledního detailu a její zlaté zdobení bralo dech. Zaváhal, ale pak přistoupil blíž a s posvátnou opatrností otevřel víko truhličky. Uvnitř byla vystlána červeným sametem a leželo v ní šest krásných kamenů, které zářily barvami. Jejich záře oslnila jeho již podzemní temnotě přivyklé oči. Byly to posvátné kameny moci Ancenijských čarodějů. Šest jeho přátel a druhů už své kameny do truhličky uložilo předtím, než padlo jejich království a oni s ním. Všichni u jsou mrtví a on se k nim brzy připojí, musí však ještě něco dodělat.  Ještě jeden drahokam však chyběl a mezi ostatními kameny zela mezera. Tam patřil Melidův rudý kámen ohně. Melides pozvedl svou hůl a vyjmul z její špice rudě žhnoucí křišťál. Opatrně ho vložil mezi ostatní a oddechl si. 
"Tolik jsme toho zažili starý příteli, není však času k truchlení, s každým koncem něco začíná. Doufejme že náš konec nebude ten poslední, a že i s tímto koncem něco začne."
Melides se zhluboka nadechl a pevným zvučným hlasem zahřímal.
"Parthenay signes pais Estella."
Čarodějovy ruce začaly zářit. Sedm kamenů se vzneslo ze svých míst v truhličce a začalo rotovat takovou rychlostí mezi jeho rukami, že utvořily malou zářící kouli hrající všemi barvami. I on se vznesl do vzduchu. Jeho tělo se začalo svíjet bolestí. Už nad ním neměl kontrolu. Jen zíral na kameny vířící vzduch před jeho očima a dál držel ruce kolem nich. 
"Arghhhh!"
Zařval Čaroděj bolestí, magie mu pálila kůži a ničila ho. Nadešel čas jít. V poslední sekundě vykřikl jediné slovo.
"Midgard!"
Celá místnost explodovala v obrovském výboji magické energie.
                                                                                         ***
Otevřela oči. Věděla to. Je volná. Konečně.