Podle ní perfektní vztah, rodiče i práce, prostě celý život, ale co se stane když zjistí, že to všechno byla lež a ona je někdo úplně jiný a musí se s tím smířit? Dozvíte se jedině zde v tomhle příběhu.
!!! V příběhu se může objevovat vulgární mluv...
Sedím v autě a už si zapaluji asi pátou cigaretu za sebou. Jsem z toho na prášky. Takže můj otec byl mafián a musel zaslíbit mě nějakému frackovi. Dobře pochopila jsem, že je starší než já, ale prosím? Jako jak někdo může zaslíbit svojí jedinou dceru? Tohle se bude odpouštět hodně špatně. No a co na to řekne Adrian ? A dozví se to vůbec? No jako já se nechci vzdát svého života. Miluji modeling a focení a teď se mám toho vzdát? To nechci a neplánuju se toho dobrovolně vzdát! To teda ne.
Míjela jsem domy až jsem konečně jela okolo lesů a polí. Z otevřeného okénka jsem ucítila čerstvý vzduch a řekla si v duchu, že za chvíli jsem tam. Za moment budu ve svém útočišti. Pryč od reality.
Po asi deseti minutách jízdy jsem konečně zabočila na mýtinu a auto zaparkovala za velké keře, aby nešlo vidět. Už jsem tu jednou měla problém, že tu nesmím stát autem. Prý pěší zóna. Hah. Z kufru jsem vzala deku, kterou tam mám pro tyhle případy vždycky schovanou a vyrazila malou nenápadnou cestičkou k onomu místu. Vždy se mi z toho zatají dech.
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Malý vodopád uprostřed lesa. Ticho a klid. Nikdo nikde. To je přesně to co potřebuji. Přesně to co mi pomůže se uklidnit. Takový můj útěk od problému. Položila jsem si deku na trávu a následně si na ní lehla. Koukala jsem se do korun stromů a jen tak hleděla na modré nebe. Jako by všechny problémy zmizeli. Jako by ani žádné nebyli. Bylo to uklidňující a hezký pocit.
Jenže jako by bůh chtěl mi kazit celý den a asi celý dosavadní život, zazvonil mi telefon a ten mě uvalil do reality. Pohleděla jsem na displej, abych zjistila kdo mi volá, na displeji se ukázala fotka matky. Zakňučela jsem a hovor jsem zvedla.
"Ano matko?" zeptala jsem se znechuceně.
Ano jsem třeba zbytečně naštvaná na ně, i když za to nemůžou. Z větší části , ale to nemění nic na tom, že je to rána pod pás.
"Zlatíčko já vím, že to není lehké, ale vrať se a probereme to ano?" navrhovala.
"Chci si to urovnat v hlavě teď sama o samotě. Takže ne děkuji." prskla jsem a pověsila hovor.
S velkým zaúpěním jsem si zase lehla, ale můj klid byl pryč. Už se nešlo dívat jen na oblohu a nad ničím pořádně nemyslet. Teď se mi v hlavě šrotovalo tolik věcí, že jsem je nestíhala pobírat. Mám přítele na kterém mi záleží a teď ho mám ze dne na den opustit bez vysvětlení? Nebo mu to snad vysvětlí sám mafián? A co moje práce a moje zájmy? Ty půjdou do kopru rovnou s celým mým životem? Můžu vůbec žít s někým koho neznám a ještě k tomu s mafiánem? To přeci nemůžu dokázat. Vždyť budu v neustálém nebezpečí a pokud on bude majetnický a sebestředný blbec tak můžu zažít ještě dobré peklo. A co by se stalo, kdybych to prostě odmítla? Vždyť i on z toho nemůže být nadšený ne? I když tak tedy vypadal.
Když to vezmeme jen z toho jak vypadal tak nebyl úplně k zahození. Jeho modré oči, hnědé upravené vlasy a ostré obličejové rysy nebyli vůbec špatné. To jak se nesl když odcházel bylo jako by odcházel bůh. Ale jeho arogantní úšklebky a sebevědomí bylo odpudivé. Vypadal jako by si myslel, že může všechno a ještě možná víc. Jestli si hrál na boha nebo já prostě nevím. Viděla jsem ho po prvé a vůbec nevím proč se to muselo stát právě mě.
Už mě nebavilo nad vším a hlavně nad ním přemýšlet a pomalu jsem se zvedala, aby jsem už opustila tohle klidné místo. Bylo klidné , ale zdálo se mi jako by mi dnes podporovali negativní myšlenky v hlavě. A to já jsem právě nechtěla. Nechtěla jsem nad tím přemýšlet, chtěla jsem z té reality utéct. Jenže se zdá, že od ní neuteču. Popadla jsem mobil a deku a vydala se k autu. Do kufru jsem vrátila složenou deku a sedla si na místo řidiče. Položila jsem si hlavu na volant a potichu zaúpěla. V hlavě jsem měla totální bordel.
Pustila jsem si rádio, nastartovala a vyjela z mého útočiště. Směr město. Ještě jsem pořád nevěděla jestli k rodičům nebo k sobě. Nechtělo se mi nikam. Zapálila jsem si dnes už asi osmou cigaretu a pohybovala jsem hlavou do rytmu hudby, která hrála v rádiu.
Když už jsem byla na kraji města zastavila jsem na odpočívadle a zapálila jsem si další cigaretu. Do ruky jsem popadla telefon a napsala jsem Adrianovi smsku ve znění:
Ahoj zlato, neboj se nic mi není, ale potřebovala bych být dneska v bytě sama. Miluji tě a neboj se o mě. Jen menší zkrat v rodině. Potřebuji být sama. Děkuji.
Byl to můj byt, ale bydlel tak na půl semnou i Adrian, ale on věděl, že když nebudu mít náladu z modelingu nebo jen tak, tak že mi musí dát menší prostor. Proto vždy když jsem věděla, že budu chtít být sama stačilo napsat smsku a já věděla, že budu mít svůj klidný prostor.
Po dokouřené cigaretě jsem si opět sedla a jela směr můj byt. U bytu jsem zaparkovala na svoje parkující místo. Popadla jsem kabelku co jsem měla na místě spolujezdce. Vešla jsem do moderní bytovky a vyjela výtahem do pátého patra, kde se byl můj byt. Objevila jsem se před dveřmi od bytu a hledala klíče, abych si mohla otevřít, ale všimla jsem si, že jsou dveře pootevřeny. To bylo velice divné protože Adrian vždy zamykal na dvakrát.
Vešla jsem dovnitř a zamkla za sebou dveře. Kabelku jsem položila k botníku, přezula jsem se do bot na doma a vysvlékla jsem si bundu, kterou jsem pověsila na věšák. Po své rutině jsem zamířila do obývacího pokoje, ale čekalo mě tam nemilé překvapení.
