Jsem tak šťastnej že budu táta, ani nevíte jaký je to krásný pocit.
T: ,,A je to jistý?"
K: ,,A-ano"
Te: ,,Sestřičko moje gratuluji"
Přišla blíž k nám Terka a objala Klárku.
K: ,,Děkuji"
Te: ,,Tobě taky Tony"
T: ,,Jojo děkuju"
K: ,,Že mi tohle Tony už nikdy neudělaš?"
T: ,,Neudělám slibuju"
Pohled Klárky
K: ,,Děk..."Zarazila jsem se protože mi přišla zprava od neznámého čísla. Přečetla jsem si to a myslela jsem si že to nerozdychám, začala jsem hrozně brečet, nevěděla jsem co mám v tuhle chvíli dělat.
T: ,,Zlato? Co se děje?!"
K: ,,P-petr jel za svými rodiči s malým a-a po cestě měli nehodu"
T: ,,Zlato to mě moc mrzí nevíš jak jsou na tom?"
K: ,,Petr bude mít velké následky a přežije a..."
T: ,,A?
K: ,,Ale Adámek nepřežil!!"
Začala jsem brečet víc, ta bolest v srdci byla neuvěřitelná.
T: ,,To mě strašně mrzí, můžu něco udělat?"
K: ,,Asi jen to aby jsi mě nechal chvilku samotnou"
Šla jsem do místnosti kde měl pokoj Adámek.
T: ,,Dobře nechám dojedeme zatím s Terkou nakoupit ano?"
K: ,,Dobře"
Zavřela jsem dveře od pokojíků a sedla si do prostřed mistnosti. přihlížela jsem si celou místnost a pořád brečela.
Vůbec nevím co mám dělat.
Po hodince přijel Tony s Terkou a já pořád seděla ve prostřed místnosti.T: ,,Klárko pojď se najíst"
K: ,,Nechci"
Slyšela jsem otevírání dveří, ale neotočila jsem se.
Te: ,,Klárko prosím tě pojď se najíst to malé to potřebuje...pojď Kláro"
V tichosti jsem se zvedla a šla s Terkou do kuchyně, byl tam Tony a vybaloval věci na lince.
Dnes kratší a možná ještě dnes další.