1. Znát ta drobná tajemství

Znát ta drobná tajemství

„My hobiti nad tím asi nepřemýšlíme tak moc jako ostatní rasy, alespoň si to myslím," uzavřel svůj pokus vysvětlit trpaslíkům postoj jeho lidu k milování a trochu rozpačitě se usmál, zatímco neméně rozpačitě, a aniž by se díval, co dělá, píchl do svého salátu, jako kdyby to bylo něco živého a musel to zabít.

Trpaslíci, kteří ho obklopovali, mu věnovali dlouhé mlčení a naprosto nechápavé, i když možná i fascinované, pohledy. Někteří z nich byli v rozpacích, zvláště ti mladší, ale vlastně nejen ti, i Balin vypadal, že mu dá trochu práce se soustředit a srovnat svůj výraz před tím, než si odkašlal.

„Takže... takže hobitům nezáleží na jméně?" zeptal se starý trpaslík opatrně.

„No, já bych neřekl, že nám na něm vůbec nezáleží, jen..." odmlčel se, když se snažil přijít na to, jak jim vysvětlit, co je pro hobity v rodině důležité, „Patřit k rodině nebo klanu je důležité, jen prostě žádné dítě nezůstane beze jména, jedno komu se narodilo nebo jak. Když není známý otec, tak... někdo se takového dítěte ujme a když mu nedá jméno jeho otec, tak mu ho dá rodina jeho matky. Víte, prostě," potřásl hlavou a usmál se, „děti jsou velká radost. Kde bychom byli bez dětí?" zeptal se se stále se rozšiřujícím úsměvem.

Sice v Kraji před svým odchodem pomalu a jistě získával pověst lakomce, který nerad zve kohokoliv na nedělní čaj a středeční sýrovou svačinu, ale děti byly vždycky vítané. Na rozdíl od dospělých hobitů nikdy neklevetily a rády poslouchaly o všem, co přečetl ve svých knihách, zatímco potichu žvýkaly své jídlo a kulily na něj ty své obrovské, zaujaté oči. Milovaly čtení o dobrodružstvích stejně jako on a nikdy se nechtěly bavit o něčem tak obyčejném, jako bylo zahradničení – zase ne, že by Bilbo zahradničení vyloženě nenáviděl, jen vítal, když měl kolem sebe někoho, kdo chtěl vědět víc, než jak zazimovat cibulky hyacintu.

„Jak můžeš mít jistotu, že bude tvá krev žít ve tvých potomcích, když nebudeš vědět, které dítě je tvé?" zavrčel Dwalin a zamračil se.

„Inu, já myslím, že každý hobit má ve svém životě s nějakou hobitkou alespoň jedno hobitě. Tak se to prostě bere. Všichni tak či onak předají svou... krev dál." Pokrčil trochu rameny.

„A ty máš hobitě, Mistře Zloději?"

Leknutím málem spadl ze své židle a to by si pěkně namlel, vzhledem k tomu, že byla dost vysoká pro Medděda, který dokonce převyšoval i lidi. Jakmile si byl jist, že když se pohne, tak se pod ním židle nezhoupne, obrátil se po Thorinovi. A zamračil se. Trpasličí král by se měl konečně naučit nesedět v koutě tak dlouho, že na něj všichni zapomenou, a pak je svým příchodem děsit. Nebylo to od něj ani trochu slušné a ohleduplné, zvláště když se zároveň se strašením chtěl ptát na pro Bilba ožehavou otázku. Kolikrát už za svůj život slyšel, jak to, že nemá žádné dítě. Nevěděl o něm nebo ho možná vůbec neměl, tak to prostě bylo a neviděl důvod, proč by se v tom musel někdo šťourat. Bylo to jeho soukromí.

„Nevím o žádném dítěti, které by bylo moje. Možná mám a možná ne," odpověděl neutrálním hlasem a sáhl po sklence se šťávou. Potřeboval zapít sucho v puse z otázky i si něčím dobrým uklidnit srdce.

„Pak to tedy znamená, že žádné nemáte," prohlásil Thorin nemilosrdně.

Trochu se zalkl douškem tekutiny v puse a potom, co se mu ji násilně podařilo spolknout, pevně sevřel svůj hrnek, než se naklonil nad talíř. To bylo od Thorina kruté přesně tím způsobem, jakým on uměl být krutý, když chtěl. Proč chtěl ale zrovna teď, to Bilbo nechápal. Možná prostě jen proto, že byl rozmrzelý z neohlášeného odchodu Gandalfa i Medděda, po kterých jim zbyl jenom lístek, že mají čekat a užívat dosytnosti Meddědovi pohostinnosti, dokud se oba nevrátí. Ani zmínka o důvodech jejich cesty nebo cíli, sotva naznačení, kdy se vrátí, protože 'za pár dní' bylo víc než nespecifické. I když bylo pravdou, že tady život utíkal velmi rychle a pár dní se tedy během okamžiku ztratilo v nenávratnu. Alespoň Bilbo to tak viděl, trpaslíci a zvláště Thorin možná ne, neuměli totiž ocenit krásu zdejší zahrady a všech rostlin v ní.