Výpadek

Staré, dobré časy

Bydleli jsme na okraji města. Bylo to obrovské město, plné lidí, elektřiny, věcí, co jste považovali za naprosto běžné, jídla a měkkých postelí, kam jste po "náročnějším" dni mohli složit hlavu a usnout s pocitem bezpečí.

Za městem se rozprostírá les střídavě s loukami a rozsáhlými dřevnickými osadami. Les samozřejmě není původní, jako všechno je uměle vytvořen a to za jediným účelem - lidské pohodlí. Naši předkové zničili samu matku přírodu a ta skoro zničila je. Od dob pravěku jsme byli nejblíže k absolutnímu vymření. Trvalo dlouho, než vědci vymysleli, jak všechno napravit. Tohle všechno samozřejmě vymýšleli ještě před "Zastávkou" . Jinak bychom byli všichni pravděpodobně mrtví. Díky bohu vědě. Třikrát hurá! A teď vážně... 

Všichni máme plné právo nenávidět vědce, vládu a jinak vysoce postavené lidi. Nebýt jich, lesy nejsou domovem pro vrahy, šílence a lidmi, kteří se snaží bojovat o holý život. Nebýt těchto lidí, dál se zabývám hloupostmi, dál se zabývame hloupostmi. Jsou to hamouni, ale zatím nemáme důkazy. Tvrdí, že oni elektřinu dočasně musí mít, aby nás zvládali... Proč ji můžou mít oni, ale my ne?

356 dní před Tmou...

Ležela jsem na nepohodlné zemi svého prostorného pokoje. Očima jsem hypnotizovala lustr vznášející se asi půl druhého metra nade mnou. Krychle, připomínající papír slepený dohromady, matně osvětlovala pokoj. Na bílém stropě pro mě byla skoro jako záchytný bod. Něco, čeho se musím držet, než se utopím. Připadám si ztracená... a pološílená. Jsem na pokraji záchvatu smíchu, tak šíleného, že by mě kdokoliv, kdo by mě uviděl, naprosto odepsal, a pláče, který by v sobě měl více vzteku a nenávisti a ublíženosti, než smutku. Jsem někde mezitím a jen taktak se držím. Potřebuji spánek. Hluboký, dlouhý a hlavně ničím nerušený spánek. Už to jsou týdny, co nemohu usnout. Očními víčky mi lomcuje únava, našeptává mi, ať si jdu lehnout do postele a usnu. Nemůžu. Nejde to. Natáčím hlavu na stranu a snažím se zaostřit oči na svou ruku. Klepe se. A pak zjistím, že se třesu celá. Pomalu se zvedám. Tělem mi projede ostrá bolest, která má původ pravděpodobně někde kolem krční páteře. Pokouším se opatrně udělat půlkruh hlavou, abych bolest zmírnila, ale ta naopak zesílila. Povzdechnu si. Nějakým záhadným způsobem jsem se dostala až k posteli. Jako na povel všechny svaly povolily a já spadla naštěstí na postel. Zavřela jsem oči ve snaze poslechnout únavu. Po nekonečných dnech a několika marných pokusech jsem konečně usnula. Prosím, ať je to nerušený, hluboký a hlavně dlouhý spánek.

Všude kolem mě je tma. Padám. Nebo jenom visím ve vzduchu. V jednom momentu lehká, jako pírko, a v dalším mám pocit, že jenom moje ruka váží 1000x více než Slunce. Nechápu jak je to možné, ale tma jako by nabrala na hustotě. Topím se. Křičím. V hrudi mi vybuchuje milion bomb, ale přesto na sobě nemám žádné zranění. Stále křičím a snažím se bojovat. Svaly mi ochabují a já spadnu někam dolů. Nic víc. Tma, hustá a neproniknutelná. Konečně spím spánkem, po kterém jsem týdny toužila.

Ahojte :) tenhle nápad mi v hlavě leží už dlouho. Musela jsem ho napsat. Snad se najde pár lidí, kteří ho budou číst a bude se jim líbit :)