Balada spřízněných duší |HUNGER GAMER FANFICTION|

-)4(-

První, co po probuzení vidím je Hamy, když chytá do láhve dešťovou vodu. Co mě zaráží je fakt, že je to jiná lahev, než ta, kterou jsem měla v batohu já.

Když si mě Hamy všímá, usměje se a povídá: "Chytám vodu."

"A odkud máš tu lahev?" ptám se.

"Od rohu hojnosti. Povedlo se mi vzít batoh s jídlem a byla v něm i lahev. Ale asi si měla větší štěstí než já. Tahle byla prázdná."

"Takže se nezlobíš, že jsem pro něj běžela," nadhodím v nejistotě.

"Přežila jsi. To je hlavní. Co bylo, bylo. Teď se musíme soustředit na přítomnost." A na přežití. Oba to víme, i když to nevysloví.

Jak pokračuje ráno, déšť ustává. 

"Najdeme lepší místo pro úkryt, když jsme tu dva, nezvládneme se tu tak dobře schovat," prohlásí Hamy. A má pravdu. Pobalíme tedy věci, a opatrně vyrážíme hlouběji do lesa. Postupujeme pomalu, ale nezastavíme před polednem. 

Až tehdy, kdy se ozve můj žaludek, se zastavíme. Vylezeme do strom a vytáhneme trochu sušeného masa.

"Dobrou chuť," prohodí Hamy.

"Tobě taky."

Po jídle pokračujeme v cestě, když v půlce odpoledne vzduch protne rána z děla. Následně se zprava začne ozývat podivné šustění. Jsem z toho nervózní.

Hamy si toho po chvíli všimne taky. Z očí mu chvíli zračí nejistota, kterou po chvíli vystřídá sebevědomý pohled se slovy: "Rychle, na strom!"

Urychleně šplhám, ač se mi strachem třesou ruce. A když se po chvíli z porostu vynoří dvě postavy, stáhne se mi hrdlo a ztuhnu natolik, že kdybych neseděla opřená o kmen, spadla bych dolů. 

"Dělej Santo!" pořvává kluk.

"Marley, počkej," odpověděla mu sípavým hlasem, "já už nemůžu."

"Fajn," odsekne Marley naštvaně, "jestli hodláš dnes chcípnout, posluž si. Já se chytit nenechám!"

"Marley!" oboří se na něj Santa se slzami v očích, "to jsi pořád tak naivní a nevidíš to? Copak není jasné, že už jsme odepsaní? Oba? Přestaň být jak naivní děcko a smiř se s tím, že tady umřeme. Zabijí nás. Je to jen otázka času."

"Chrise dostali dneska. Marika nepřežila masakr. Tak aspoň ty pochop, že já udělám všechno pro to, abych se vrátil. Abych ji znovu viděl."

Hlas se mu zadrhnul. Netuším, o kom to mluví, ale je vidět, že mu na ní záleží. A co vím s jistotou, že se pozornost všech kamer upírá na tuhle scénu.

Marley padá na kolena, ztrhaný zoufalstvím. Pláče.

"Musíme jít, Marley," naléhá na něj Santa, "čím déle tu jsme, tím jsou profíci blíž. A jestli tady budeš jen bulet, tak už si můžeš být jistý, že ji už nikdy neuvidíš."

Po těch slovech se Marley zvedá a i se Santou se ztrácí v lesním porostu. Hamy mi stiskne ruku na znamení, že mám počkat. A skutečně. Po deseti vteřinách, které mi ovšem připadají jako celá věčnost, se na plochu pod námi přiřítí  dva kluci. Určitě ti profíci o kterých mluvili.

"Pohni Labe," sykne ten statnější na druhého. 

"Však jo," ohrazuje se ten druhý - Labem ho nazval, "kudy běželi?"

"Nevím," pokrčí rameny ten první a začne se rozhlížet okolo. A právě díky tomu gestu ho dokážu zařadit. Je to Wayne z druhého kraje.

"Nemá to cenu, ztratili jsme je," prohlásí po chvíli rozhlížení Labe.

"Taky si myslím. Vracíme se k hoře. Třeba na ně cestou někde narazíme. Nebo na někoho jiného. I jeden mrtvý je dobré skóre."

Oba dva se tedy vydávají směrem, kterým jsme sem přišli já s Hamym. Vyčkávám, dokud je i on ticho, následně  ne mě kývne a slezeme dolů.

"To bylo jen taktak," oddychne si. Je na něm znát úleva.

"To bylo," potvrzuji.

Ruku v ruce pokračujeme dál, až k večeru dorazíme na malou mýtinu obklopenou vysokými stromy.

"Co myslíš?" obrací se na mě Hamy s úsměvem.

Neodpovídám. Jen mu úsměv oplácím a společně začínáme šplhat do koruny jednoho z nejvyšších stromů na mýtině. Vybalíme a sníme trochu sušeného ovoce, co vzal Hamy v batohu od rohu hojnosti. Zapijeme to trochou vody, ale ne moc, protože nevíme, kdy bude zase pršet. 

"Jsi unavená?" ptá se Hamy, když uklízí jídlo do batohu, zatímco já vybaluju spacák.

"Ani ne."

"Tak zase jak včera?" má na mysli hlídku.

"Dobře," přikývnu.

A tak zatímco se Hamy pomalu ale jistě ukládá ke spánku, usedám a opírám se o kmen na větvi nad ním. Pak se v narůstající tmě jakoby odnikud začne rozléhat Panemská hymna a na obloze se objeví jediný mrtvý splátce - kluk z pátého kraje. Chriss, vzpomenu si na jméno, které jsme vyslechli od Santy a Marleyho. 

Pak aréna utichá, po chvíli neslyším nic jiného, než Hamyho klidné oddechování. A já si uvědomuji, jak strašně uměle nyní les působí, protože se neozývá nic jiného, než občasné ševelení listů ve větru. To mě tak trochu uklidňuje a děsí zároveň.

Po nějaké době se mi začínají zavírat oči. Slezu k Hamymu a probudím ho. Usínám rychle.

Ráno neprší. Když se za svítání probouzím, praží mi slunce do očí. 

"Dobré," věnuje mi Hamy úsměv, "jak ses vyspala?"

"Fajn," odpovídám a neohrabaně rozespalá vylézám ze spacáku, abych se připojila ke skromné snídani v podobě sušených jablek a pár doušků vody. 

Celý třetí den je ve znamení až podivného klidu, když opomenu jeden jediný výstřel z děla někdy k pozdnímu odpoledni. Celé to na mě působilo tak podivně melancholicky, až bych přísahala, že nejsme s Hamym nikde v aréně, ale jen na nějakém výletě. Akorát táta nám tu chyběl. Den byl dokonce až tak poklidný, že jsem se po poledni trochu prospala. A když jsem šla hluboko v noci budit Hamyho, aby mě vystřídal na hlídce, myslela jsem na tu dívku z 11. kraje, jejíž fotku jsme viděli po setmění na obloze, které štěstí na poklidný den neměla. 

A pokud jsem si někdy myslela, že život v aréně je až taková pohádka, zapomněla jsem na to v momentě, kdy se čtvrtý den ráno ozval ten nejhlasitější výbuch, který jsem za celý svůj život slyšela.