Remadora - Jak to mohlo být!

Jak to mohlo být verze no. 2!!

Po odchodu Minervy, Harryho a Hagrida, nastalo na ošetřovně hrobové ticho. Molly s Fleur dál natíraly Billovi jeho rány a Ron s Hermionou na ně vedle hleděli. Arthur držel Ginny okolo ramen a utěšoval jí. A Nymphadora stála u okna a koukala někam do dáli.

Cítil jsem se opravdu mizerně. Nedokázal jsem přijmout, že je Brumbál mrtvý, že ho Snape zabil. Moje mysl se snažila vysvětlit tuto událost a nějak odůvodnit to proč se to stalo. Ale žádné vysvětlení mě nenapadalo. Ono nebylo. Nebylo jiné vysvětlení, než to, že se Brumbál ve Snapeovi prostě spletl. Byl Smrtijedem po celou tu dobu. I tenkrát, když žadonil o odpuštění, těsně před Jamesovou a Lilyinou smrtí, a i teď.

V hlavě mi pořád hrála Harryho slova. ‚Snape pověděl Voldemortovi o věštbě, kvůli které Voldemort vypátral a zabil moje rodiče. Potom Brumbálovi řekl, že si neuvědomoval, co tím způsobí, a že doopravdy lituje, že kvůli tomu přišli moje máma a táta o život'. Nemohlo ale být možný, že by Brumbál tomuhle uvěřil. Znal vztah mezi Jamesem a Snapem. Ani jeden by nelitoval smrt toho druhého. Ne, tohle nemohl být ten pravý důvod. Ale jaký teda je ten správný? Proč ho Brumbál nikdy nikomu neřekl? Snažil jsem si vzpomenout na všechny události, které nějak byly se Snapem spojený a najít něco, nějaké vodítko, ale nic mě nenapadalo. Ani jediný náznak pravého důvodu.

„Měli bychom asi už jít," ozval se něčí hlas, který mě hned vytrhl z přemýšlení. Nymphadora stála teď už zády k oknu a koukala na celou naší skupinku. „Děcka by měly být už na koleji, a pro Billa bude lepší, když bude s rodinou." Říkala to tak vážným tónem, až mě z toho zamrazilo. Její tvář byla plná smutku, bolesti a zklamání, a já věděl, že víc než Billovo zranění či Brumbálova smrt, za to můžu já.

„Já jsem ale členem rodiny," rozkřikl se najednou Ron. „Nikam od něho nejdu."

„Tonksová má pravdu zlato," konejšila svého syna Molly. „Měli bychom jít všichni. Bill teď stejně bude spát, a my bychom se měli taky vyspat. Byl to pro všechny těžký den."

V místnosti ale nikdo nevypadal, že by ještě dneska byl schopen usnout. Všichni jsme byli unavení, ale jen po psychické stránce. Přesto ale jako na povel se všichni zvedli a mířili k východu z ošetřovny.

„Co teď bude z Bradavicemi?" zeptala se znenadání Hermiona. „Přece je nemůžou zavřít, nebo snad ano?"

„Je to velmi možné," odvětil jsem. Byla to má první slova od naší hádky s Nymphadorou. „Přece jenom není běžný, že učitel zabije ředitele. A ještě, když to byl Brumbál. Voldemort teď získal nesmírnou výhodu a Bradavice vždy považoval za svůj jediný domov. Po Brumbálově smrti už tu není moc bezpečno."

„Chcete tím snad říct, že se bude Vy-víte-kdo snažit obsadit Bradavice?" zeptal se Ron.

„Bradavice jsou pořád pod správou Ministerstva kouzel, tudíž jen Ministr kouzel má pravomoc dosazovat osobu na místo ředitele. V minulých letech se Voldemort snažil o převrat Ministertva a jsem si jistý, že to samé bude i teď."

„Takže tím vlastně říkáte, že pokud se Vy-víte-komu podaří dosadit své lidi na Ministerstvo, nic mu nebrání zmocnit se Bradavic," dořekla Hermiona.

„Přesně tak," přikývl jsem.

„V tom případě, kdyby je zavřeli, stejně by to nic nezměnilo," řekl Ron.

„Ne tak úplně," dovysvětlil jsem. „Pokud je teď zavřou, a pak se znenadání objeví nový ředitel, rodiče studentů si dvakrát rozmyslí, než do školy pošlou své děti."