Přízrak

1

Zoey

Probudila jsem se do klasického teplého rána, které je pro Kolumbii typické. Rozlepila jsem oči. Do pokoje proudilo ostré světlo, proklínala jsem se, že jsem večer nezatáhla závěsy. Bylo to tu luxusně zařízené, přesně tak, jak se na zámožné lidi sluší. Velká postel z tmavého masivu dominovala celé místnosti, skříň, toaletní stolek a prostě pocit luxusu všude kolem. Domem se linula španělská slova a dětský smích.

Zvedla jsem se a přešla k oknu. Kolem sídla se do výšin tyčily statné stromy, auta značky Jeep parkovala na příjezdové cestě, která se táhla někam mezi stromy a pomalu splynula s okolím. Odvrátila jsem se od okna a ze skříně, která stála hned vedle, vyndala lehké šaty po kolena. Dlaněmi jsem přežehlila látku a pozorovala svůj odraz v zrcadle. Vypadala jsem přesně tak, jak jsem měla, abych přežila. Upravila jsem si ještě kaštanově hnědé vlasy a rty přejela pomádou. Upřímně bych lhala, kdybych řekla, že mě hlad nevyhnal ven.

,,Jsi vzhůru, mi amor," přivítal mě vyšší muž zavalitější postavy. Přišel ke mě s otevřenou náručí, sklonil se k mé tváři, aby ji mohl políbit. ,,Pořádně se posilni. Dnes to budeš potřebovat," sevřel mi ramena a já přikývla. Lehký vánek mi čechral sukni a pohrával si s pramínky vlasů. Mířila jsem ke kovovému zahradnímu stolku se slunečníkem a židlemi. Na židlích seděly dvě ženy. Jedna mladší, zhruba v mém věku a druhá starší. ,,Zoey, posaď se," usmála se na mě mladší z nich a já beze slova udělala tak jak chtěli. Za těch šest měsíců co jsem v tomto domě jsem se naučila neprojevovat se nahlas.

,,Děkuji, Tato," usmála jsem se na dívku, která přede mě postavila talíř se snídaní a dál se pak věnovala svým dětem. ,,Zoey!" odtrhla jsem pohled od jídla a viděla malou princeznu, která se škrábala z bazénu a běžela ke mě. Manuela Escobarová, byla nevinná jak nebe samo. ,,Zoey, Zoey, hádej co? Už umím plavat," usmívala se a vyhopla mi na klín. ,,To je skvělé," úsměv jsem jí oplatila a nechala své jídlo ležet ladem. Tahle malá tmavovláska vůbec netušila, jaký je její otec. Viděla jen tu spoustu dárků, které dostávala. Být to na mě, vezmu ji za ruku a odvedu odsud spolu s jejím bratrem.

,,Zlatíčko běž si hrát a nech Zoey najíst," pokárala Tata svou dcera, ale maličká se zavrtala ještě více do mého klína. ,,Tak ji nech. Zvládnu se najíst i s ní," pronesla jsem rychle, ale zřetelně. Kdybych měla na výběr nikdy bych tu nebyla. ,,Dnešek bude perný, mi amor. Podrazilo mě spoustu lidí a já potřebuju, aby ses tam ukázala. Quica ti bude po ruce," podíval se směrem ke jmenovanému Pablo, když si ke mě sedal a ten přikývl. ,,Buď stále tak neodolatelná jako dosud. Policie o tobě ještě nemá ani ponětí a to je dobře," znovu se odmlčel a ztišil hlas ještě víc, aby ho neslyšela ani Manuela, která stále seděla na mém klíně. ,,Jednou se jim pomstíš za to co ti provedli. To ti slibuju. Kartel z Cali nebude existovat," poslední větu doslova procedil mezi zuby.

,,Pablo prosím věnuj se také dětem," zamračila se Tata a on jen přikývl, vstal a spolu s maličkou odešli za Juanem, Escobarovým synem.

,,Omlouvám se, Zoey, že ti to znovu připomíná," sledovala mě s provinilým pohledem dívka. Znovu se mi zjevil ten obraz, který jsem tak nenáviděla. Špinavá zem, pouta, krev...a už vůbec ne denní světlo.

***před šesti měsíci***

Byla jsem kdesi ve sklepě, vůbec jsem neměla pojem o tom kde jsem a hlavně jak dlouho tohle peklo trvá. Tady vůbec nemam být. Přijela jsem do Cali pomáhat sirotkům a ne sedět polonahá na podlaze s krvavými šrámy na nohou a rukou. Utéct jsem se pokoušela několikrát, ale vždy jsem na to tvrdě doplatila.

Nepočítám ani kolikrát jsem byla obětí jejich sexuálních tužeb nebo kolikrát mi ledová pažba přistála na tváři. ,,Pojď ke mě ty malá děvko. Ukaž mi to evropský tělíčko," ten úšklebek byl už tak šíleně známý. Bránila jsem se. Jeho síla byla ale o poznání větší než moje. Strčil do mě a já spadla na znak. Kovovou tyč, kterou si odněkud přinesl, mi přitiskl ke krku s úmyslem mě lehce přiškrtit, abych byla dostupnější.
*BUM*
Z horního parta zazněl výbuch. ,,Co to kurva..." vyletěl můj 'společník' a hnal se ke dveřím. Všude zněla střelba, v uších mi pískalo, v hlavě hučelo. ,,Escobar přišel sem! Vezměte všechno a padáme. Je jich víc než nás, nemáme šanci vyhrát," zazněl odněkud hlas a mě popadla chlapská ruka za paži, aby mě vytáhla na nohy.

Pak stisk povolil. Ten co mě táhl se svalil na zem, z hlavy mu sršela krev, byl mrtvý. Zvedla jsem oči k tomu co to udělal. Zbraní na mě nemířil. Nejspíš mu došlo, že jsem vězeň. ,,Vezmu tě odsud," sklonil se, chytl mě pod koleny a přehodil přes rameno.

$$$$

Teď sedím tady. Na zahradě sídla Pabla Escobara, který mě před půl rokem vytáhl ze zajetí kartelu z Cali. Věděl, že po mě půjdou znovu, a tak mi slíbil ochranu výměnou za mou věrnost. Nenáviděla jsem co dělal. Nenáviděla jsem, že jsem toho byla součástí. Bála jsem se ale o svůj život.

Rozhlédla jsem se. Minimálně sedm chlapů se samopaly byly kolem, připraveni kdykoli bránit svého pána. Pablo stál u bazénu společně s chlapem tmavší pleti, který si nechával říkat Blackie. Žasla jsem. Chlap, který nechal zabít tolik lidí byl zároveň tak něžný ke svým dětem. Nechápala jsem to a ani jsem to nesměla chápat.

,,Patrone, šéfe," přiběhl La Quica a všichni zpozorněli. ,,Oni už o ní vědí, šéfe. Policie a DEA ví o Zoey,"