Everything's gonna be alright.

Večer jako každý jiný. Něco je ale přece jenom jinak. Jsem sám. Už zase. Nechápu proč je pro mě tak složitý najít si pořádnej vztah, kterej by vydržel aspoň měsíc. Chtěl bych vědět jaké je to být doopravdy zamilovaný. Bezmyšlenkovitě se usmívat a vědět, že tu pro mě někdo je. Někdo, koho bych miloval a zároveň by to byl můj nejlepší přítel. Na lásku jsem pomalu ale jistě přestával věřit. Jenže já na ni přestat věřit nechtěl. Pořád jsem měl ještě aspoň malou naději, že se přece ten někdo, kdo mě dokáže rozbrečet i rozesmát, objeví. Ona, ta pravá, určitě někdy přijde. Tedy jestli to vůbec bude ona...

Umm, o tom jsem vám vlastně ještě neřekl. Poslední dobou pochybuju o své orientaci. Vím kdy to začalo. Je to tak od té doby, co roznáší poštu ten nový pošťák. Je tak zvláštní. Není obyčejný. Není jako ostatní. Má v sobě skryté kouzlo, které se v nikom jiném neskrývá. Tedy alespoň prozatím jsem nikoho takového nepoznal. Když u mě zazvonil se zásilkou poprvé, myslím že jsem si tehdy objednal přes internet Ipod, málem mi jeho oči vyrazily dech. Měl je tak spalující. Ten pronikavý pohled. V těch očích by se utopil snad každý. Dokonce i já. A to jsem měl doposud snad dvacet.. no deset holek.

Jmenoval se Gerard. To jediné jsem o něm věděl a to jen díky tomu, že to měl napsané na své vizitce, kterou měl připevněnou na košili.

Nikdy jsem na něj nedokázal promluvit. Teda ano. Jestli se dá počítat ano, ne, jasný, podepíšu to a nashle za rozhovor.

Od té doby jsem si musel neustále něco objednávat. Byl jsem jako posedlý a přitom vždy když přišel, nedokázal jsem ze sebe vypravit skoro nic.

Pokaždé jsem si před zrcadlem aspoň zkoušel, co řeknu.

,,Ahoj, dneska ti to moc sluší. Máš krásný oči. Nechceš zajít na kafe?''

Sám nad sebou jsem zavrtěl nevěřícně hlavou. Co to proboha dělám? Jsem vůbec normální? Uhm, zřejmě ne.

Opláchl jsem si obličej studenou vodou a znovu se zahleděl do zrcadla na svůj obličej.

,,Fuj, seš snad teplej nebo co?'' napodobil jsem co by asi odpověděl Gerard a povzdechl si.

Dneska večer poprvé po dlouhý době sněžilo a já seděl doma a sledoval nějaký film, který mi doporučil kámoš Adam. Byl to takový nadšenec do hororů, že věděl jen o těch úplně nejděsivějších a nejkrvavějších. Tentokrát jsem se bál i já. Seděl jsem zaraženě na gauči a jen lapal po dechu. Najednou zazvonil zvonek u dveří. Nadskočil jsem snad o deset cm a vyděšeně se rozhlížel. Až po chvíli jsem si uvědomil, že to byl doopravdy jen zvonek.

Oddechnul jsem si, vypl film a šel otevřít. Musel jsem ještě pořád vypadat dost nervózně. Ale jestli jsem až doposud vypadal roztržitě, tak by jste měli vidět, jak jsem reagoval, když jsem spatřil svou ''návštěvu''.

Ve dveřích stál Gerard, ale nebyl v ''pošťácký uniformě''. Vůbec neměl modrou košili a modrý kalhoty. Byl celý v černém a měl namalované oči. Vypadal dokonale. Vlastně líp než to. Slovo dokonalost nebylo úplně vystihující. On splňoval ještě daleko víc. Trochu mě udivilo co tu dělá. Je přece večer a to pošta většinou nechodí. V ruce ale i přes to držel nějakou obálku, kterou mi teď podával.

,,Ahoj ehm.. asi se divíš co tu teď dělám. Budu upřímnej. Nemám v popisu práce nosit každýmu dopisy zvlášť, ale tenhle jsem ti zapomněl předat, tak tady je..''

Trochu nechápavě jsem zamrkal a dopis od něj vzal.

,,No tak to děkuju. Když už jsi tady, nechceš zajít na kafe? To asi taky nemáš v popisu práce, ale když ses kvůli mě obtěžoval..'' pousmál jsem se. Vůbec nechápu jak jsem se dokázal odvážit mluvit na něj. Já to fakt zvládnul. A on vůbec neodmítnul, neprotočil oči ani nevycouval rychle pryč.