Umění. Nádherná možnost ukázat světu vaši fantazii, váš talent. Vždy mě to k tomu táhlo. Ta část ve mně, vždycky toužila po tom vtisknout svůj talent na prázdné bílé plátno, nebo tužkami do skicáku. Na svět se rodí různí lidé. A jak jsou starší, tak si najdou svou vášeň. Někomu to trvá delší dobu, někdo si ji hledat ani nemusí. Může ho zajímat od jakživa. A to je přesně můj případ.
Už od mala se o zajímám o výtvarné umění. Moc koníčků jsem nikdy neměla. Sporty mě nebavily a nikdy jsem neuběhla víc než dvě kolečka na školním hřišti. Pár kroků do kopce a už jsem byla zadýchaná. Takže vzhledem k tomu že jsem nechodila do žádných kroužků, moc kamarádů jsem neměla. Jsem spíš introvert. Nejvíc času trávím ve staré školní učebně, kde chodím malovat. Nikdo z těch "normálních" dětí co paří, kouří nebo pijí za školou tam nechodí, a jedna z učitelek ve středním věku mi přenechala klíče, takže tam můžu prakticky kdykoliv. Na spodu lavic tam jsou nalepené staré žvýkačky a na zdech jsou graffiti. Moc se to ale neřeší, studenti se tam buď chodí zašít před světem a povolit uzdu fantazii, nebo si tam jen sednou na zem a dělají potřebné věci do hodin.
Na kluky jsem nikdy nemyslela. Myslela jsem jen na to, abych se dostala na svou vysněnou vysokou. Vysoká umělecká škola v Londýně. Takže chození na párty, opíjení se do němoty a užívání si s kamarády nebyla zrovna moje zábava. Rodiče ze mně nejsou zrovna nadšení, protože své teenagerské roky neprožívám podle jejich představ.
Nějak speciálně hezká nejsem. Kluci za mnou nelezli jak za ostatními holkami mého věku. Nenosím těžkou vrstvu make-upu, odvážím se sotva na řasenku a lesk na rty. Ostatní si ze mně vždy dělali srandu, a považovali mě za "tu podivínku, co se uzavírá do sebe jen se svými kresbami". Nic jsem si z toho nedělala, pouze mi házeli věci z okna, brali mi oblečení když jsem byla ve sprše po tělocviku, a tak dále. Naštěstí se mně nikdy nedotkli. Ovšem na střední v prváku už to nebylo v pohodě. Skončilo to tím, že jsem přecházela na jinou školu. Tam už se to uklidnilo, našla jsem si pár kamarádů- také naprostí podivíni - a začlenila jsem se do kolektivu dětí, se kterými jsem si rozuměla. Ať už to byli milovníci hudby s problémy v rodině, emo fajn týpci, či šílení idioti co milovali výtvarné umění stejně jako já a jejich plán byl hned vypadnout na vysokou kde by mohli studovat co milují. Každý z nás se v něčem našel. V něčem, co by mu pomohlo zapomenout na realitu a vypadnout do vlastního světa.
A tak jsem tam kde jsem. Na svojí vlastní cestě do vysoko školského světa, kde si všichni rozuměli protože milovali to samé. Nebo v to jsem aspoň doufala. Byla jsem naivní? Možná. Bůh ví. Ale na tuto novou epizodu mého života jsem se nesmírně těšila. Nervozita tu byla, samozřejmě. Ale nikdy mě neodradila od toho, věnovat se tomu co miluju. Čekala jsem na tohle celý svůj život, a teď se mi to konečně naskytlo.
--------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
➪ Moji milí čtenáři! Moc vás tu zatím není, ale doufám že vás přibude. Toto je můj první příběh, ale přesto asi pátý. Několik příběhů jsem dělala, ale bylo tam příšerné naprosto všechno, takže jsem je po čase smazala.
➪ Tohle je teda Prolog nové knihy Love is Art. Nebudu vás tu nějak zatěžovat, tak doufám že si budete užívat čtení a mějte se! :D
