Jak jsme se poznali

Budu se to snažit shrnout. Když jsem začala před dvěma lety chodit na střední, všimla jsem si ve třídě jednoho kluka, Davida a tak trochu jsem se do něj zabouchla. Vypadal jako takový ten typický kluk co kouří, pije a na každém prstě má jednu holku. Jenomže můj problém, který se semnou táhne prakticky už od dětství je ten, že já prostě neodolám blonďákovi s modrýma očima. I když ty jeho oči nezářily tak jako oči mé největší herecké lásky, Terence Hilla, měl pořád ty zatracený blond vlasy! Co naplat, mé očekávání se nenaplnila a z klasického "bad boye" se vyklubal docela sympatický a milý kluk. Mé požadavky ohledně jeho intelektu sice nesplňoval ale ty vlasy... řekla bych, že je to prokletí.
Začali jsme se spolu bavit a... no, tohle je střední, každý sleduje každého a jelikož jsme si s Davem (neměl rád když mu lidi říkali David) tak náramně podobní, všichni nás k sobě v duchu dávali dohromady. A jak by se taky dalo čekat, zanedlouho to o mě vyšlo najevo. Jednou se někomu svěříte a už to ví celá škola. Těžko říct jestli nám to lidi přáli nebo ne, každopádně to pro mě byla velmi nepříjemná situace. Od "kamarádky" jsem se dozvěděla, že ke mě Dave necítí to stejné, chvíli mě to mrzelo, ale pak jsem si uvědomila, že by to stejně ani nemohlo fungovat. On je sportovec, rád hraje počítačové hry, je introvert a navíc není tak ambiciózní jako já a podle mě ani neví co chce v životě dělat. Já jsem naprostý opak. Vím co chcete říct, že protiklady se přitahují, ale já nechci chodit s někým tak strašně jiným než jsem já. Potřebuju vedle sebe někoho, kdo mě bude podporovat v tom co chci dokázat. A jelikož studuji cestovní ruch, chci zkusit pracovat v zahraničí a procestovat tak svět ať už jako letuška, delegátka nebo kdokoliv jiný. Nechci lásce dovolit aby mi moje představy zničila.
Čas plynul a s Davem se z nás stali dobří kamarádi a parťáci ve škole. Bylo fajn vědět, že někoho takového mám. Lidi nás přestali dávat dohromady a my měli konečně klid. Brzy se z nás stali nejlepší kamarádi a začali jsme vypadat spíš jako sourozenci. Říká se, že mezi přátelstvím kluka a holky a vztahem je jen tenká hranice. Bohužel on se tu hranici chystal překročit. Jeden den mi napsal jestli nechci jít na rande. Myslela jsem si, že si ze mě dělá legraci a tak jsem napsala, že jo. Domluvili jsme si sraz na sobotu večer. Přijela jsem vlakem na nádraží a Dave už mě jako obvykle čekal. Objali jsme se tak jako obvykle a šli se projít do parku. Všimla jsem si, že se dneska chová trochu jinak, ale rozhodla jsem se to svést na únavu z tréninku a horko a tak jsme se bavili dál. Když jsme došli na místo vytáhla jsem z tašky frisbee a chystala se ke hře. Většinou když jsme tady, tak si s ním házíme protože jsou zde rozestavené koše speciálně na tuhle hru. Dave mě ale zarazil. Chytnul mě za ruku a začal být vážně hodně nervózní. "Potřebuju ti něco říct."
Téhle chvíle jsem se dlouho bála, ale nikdy by mě nenapadlo, že se to doopravdy stane. Myslela jsem, že už je to za námi. Ztichla jsem a přemýšlela jak ho mám odmítnout abych ho pokud možno zranila co nejmíň. "Už delší dobu se mi fakt líbíš. Víc než jako jen kamarádka. Vím, že jsem tě už jednou odmítnul, ale teď mě to vážně mrzí." A bylo to venku. Teď příjde ta bolestivá část. Jsem si jistá, že ho to bude bolet stejně jako to bude bolet mě. Jsme nejlepší kamarádi, nechci o něj přijít, ani ho nijak zranit, ale je to bohužel nevyhnutelné. Celá jsem se rozklepala, pořád jsme se ještě drželi za ruce, stiskla jsem je pevněji a z očí mi začaly samovolně stékat slzy. "Já ti nechci ublížit. Nejsem na tebe naštvaná protože jsi mě odmítl, ani se ti teď nechci mstít. Jsi můj nejlepší kamarád a nechci tě ztratit." zhluboka jsem se nadechla a snažila se potlačit další slzy "Jen si myslím, že by nám to neklapalo. Teda teď dokud chodíme na střední tak jo, ale pak až z ní vyjdeme... já mám velké plány a nechci se jich vzdát stejně jako to udělalo spoustu lidí v mé rodině." Konečně jsem se mu podívala do očí a to co jsem uviděla mi zlomilo srdce. Nebyl naštvaný, byl zlomený. Ještě nikdy jsem ho takhle neviděla. V jeho dlaních jsem cítila zrychlený tlukot jeho srdce. Přála jsem si, aby se kvůli mě přestal trápit, ale nedokázala jsem přijít na nic, co by ho snad mohlo utišit.
"Vím, že to bolí. Ale už tak máme na sebe málo času a po škole to bude ještě horší. Nemůžeme si ten čas užít jako nejlepší přátelé?"
"Jo, já tě chápu. Máš pravdu. Jen teď... potřebuju trochu času." Nevěděla jsem co to znamená "trochu času", ale zasloužil si ho. Domluvili jsme se, že už radši půjdeme domů. Vlak mi naštěstí jel už za dvacet minut, tak mě Dave šel doprovodit. Objala jsem ho abych mu snad dala najevo, že to bude zase dobrý. Ujistila jsem ho, že tady pro něj vždycky jsem a ať neudělá žádnou pitomost. Pak jsem nastoupila do vlaku a jela domů. Celý zbytek víkendu se mi pak neozval
Byl poslední měsíc školy, červen. A já se s Davem chtěla udobřit, jenomže nepřišel do školy a chyběl celý týden. Psala jsem mu jestli je všechno v pořádku, ale ani si to nezobrazil. Měla jsem o něj velký strach a ve třídě mi bez něj bylo smutno. V pondělí konečně přišel do školy a na ruce měl sádru. Seděli jsme spolu na kraji třídy, vstala jsem abych ho pustila si sednout a doufala jsem, že mě obejme jako to máme ve zvyku. Trochu nervózně se na mě usmál, ale pak mě objal a sednul si.
"Promiň, že jsem se neozýval, bylo mi trapně a potřeboval jsem chvíli přemýšlet. Měl jsem ti alespoň odepsat, že jsem v pořádku." řekl.
"To je v pohodě. Nechtěla jsem na tebe tlačit... Co se ti stalo?" snažila jsem se odlehčit atmosféru a tak jsem vytáhla z pouzdra fixu a začala mu malovat po sádře, během tvoření mého uměleckého díla jsem se dozvěděla, že byl na fotbalovém tréninku a když chytal v bráně míč tak si zlomil ruku. Za chvíli už mi připadalo všechno jako dřív. Oba jsme se smáli, dělali blbosti o přestávkách a částečně i v hodinách když mě to nebavilo, jinak jsem ho pořád napomínala ať je zticha a poslouchá. Po škole jsme si zašli na zmrzku. Dělala jsem si z něj srandu, protože se sádrou pro něj bylo všechno obtížnější. Málem mu spadla zmrzlina z kornoutu a batoh musel nosit na jednom rameni, což nebylo zrovna příjemné vzhledem k tomu, kolik jsme měli učebnic. Mířili jsme si to od cukrárny na nádraží, vždycky semnou čeká až mi přijede vlak a pak jde domů. Najednou na něj někdo zavolal, zastavili jsme se a já se trochu zmateně porozhlédla. Přiběhl k nám vyšší kluk s BLOND vlasy, vypadal stejně starý jako my, ale na naši školu nechodil, tím jsem si byla jistá. Pozdravili se spolu jako dobří přátelé a Dave nás představil. "To je Alex. Alexi, Stella." Přistoupil blíž ke mě a potřásl mi rukou. Teď jsem měla možnost si ho pořádně prohlédnout. Vlasy měl pořád blond, bohužel, ale teď se podržte. Jeho oči nebyly modré jak bych čekala od jeho typu, ale smaragdově zelené. Stisk měl pevný, ale moc dobře si uvědomoval, že mi nemůže zlomit ruku. Jasně, byl fakt hezkej, ale moje srdce si teď potřebovalo odpočinout, takže žádní kluci, stačí mi Dave. A navíc by to vůči němu nebylo fér, v podstatě jsem mu zlomila srdce.
Konečně přijel vlak, rozloučila jsem se a běžela si sednout. Kluci se ještě chvíli bavili na nástupišti a pak, když jsem se nedívala, zmizeli. Vlak se rozjel. Chvíli jsem se dívala z okna a pak mě někdo vyrušil. Myslela jsem, že je to průvodčí, proto mě tak překvapilo, když se přede mnou objevil Alex. "Je tady volno?" zeptal se.
Přikývla jsem a on si přisednul naproti mě. Co po mě chce?! Řekla bych mu ať odejde, ale tohle není v mojí povaze. Jestli si myslí, že se do něj zamiluju, tak má možná pravdu. Ale samozřejmě udělám všechno proto abych tomu zabránila. Například si zapnu hudbu do uší a budu dělat nepřístupnou tím, že se budu dívat z okna. Jestli jsem si myslela, že to pomůže? Ne, ale zkusit se musí všechno. Ani jsem si nestačila nasadit sluchátka když na mě promluvil. "Takže... ty jsi ta Daveova nejlepší kámoška? Nevěděl jsem, že to jde."
"Co máš na mysli? Být nejlepší kámoška s klukem nebo být nejlepší kámoška s ním?"
"Vlastně obojí." řekl a mile se na mě usmál. Zbytek cesty jsme si povídali a dozvěděla jsem se pár zajímavých věcí. Například, že je to bratranec Davea, chodí do druháku na gympl, před pár lety se přestěhoval s rodinou tady do okolí, rád cestuje a teď pozor, rád čte. Aby to ale nebylo tak dokonalý, jako druhý jazyk se učí němčinu, nikdy nebyl v zahraničí, pokud se nepočítají nákupy v Polsku a... no tak dobře! Je dokonalej. Ale taky je bratranec Davea a to je dobrej důvod proč si ho držet od těla dál.
Zbytek týdne byl skoro stejný. Dave mě šel doprovodit ze školy na vlak, já se schovala do jednoho z vagónů, Alex mě našel a bavil mě až dokud jsem nevystoupila. Líbilo se mi to, ale tušila jsem kam se to schyluje. Ptal se mě jestli bych s ním někdy nezašla ven a já si pokaždé našla výmluvu. Začínala jsem být kapku zoufalá. Poslední týden školy jsem jezdila ze školy o půl hodinu dřív. Vynechávala jsem obědy abych stihla dřívější spoj a Alex mě tím pádem nemohl zastihnout. Myslím, že Dave moc dobře chápal co se děje, ale nezeptal se a ani se neobtěžoval mi nějak pomoct.
Konečně byly prázdniny, žádná jízda vlakem ani vyhýbání se milým bratrancům mého nejlepšího kamaráda. Alex se semnou snažil párkrát zkontaktovat přes messenger, ale nikdy jsem si to ani nezobrazila.
Jednou mi přišla na snapchat žádost o přátelství od: Dave810. Byla jsem si jistá, že je to Dave, protože 8. 10. se narodil a jeho bitmoji mělo modré oči a blond vlasy. Nechápala jsem sice, proč si až teď založil snap ale bylo mi to jedno. Polohu měl nastavenou na ghostmode, takže ho nikdo nemohl vidět, typické. Přijala jsem jeho žádost a pak jsme si chvíli psali. Už mu sundali sádru, takže by prý mohl někdy přijet. Domluvili jsme se na pátek odpoledne a pak už musel končit.
V pátek odpoledne, jak jsme byli domluvení, jsem na Davea čekala na zastávce, kde měl vystupovat. Ale autobus pořád nikde nebyl. Vzala jsem mobil a zavolala mu.
"Ahoj Dave, kde jsi?"
"Ahoj, ještě jsem doma, ale za chvilku jdu sundat sádru. Proč?" Určitě si ze mě dělá srandu.
"Vždyť si říkal, že už ti ji sundali a na snapchatu jsme se domluvili, že dneska přijedeš."
"Ehm... ne. Sádru mi sundají až dneska a snapchat ani nemám. S kým sis psala proboha?!"
"Přišla mi žádost o přátelství od Dave810 a vypadalo to jako ty!"
"Hej to se mi nelibí. Jdi pryč." Teď jsem začala solidně panikařit. Sáhla jsem do kapsy kraťas, ale klíč tam nebyl. Musela jsem si ho zapomenout doma.
"Dave, já se bojím. Co mám dělat? Klíč od bytu jsem si nechala doma a rodiče jsou pryč až do večera."
"Hlavně se uklidni. Běž pryč a někde se schovej."
"Dobře, už budu končit. Pak zavolám." Vypla jsem hovor a začala utíkat. Ani jsem nevěděla kde. Doběhla jsem až na začátek jedné polní cesty a došel mi dech. Posadila jsem se na zem a snažila se uklidnit. Asi za 15 minut jsem si řekla, že bych mohla jít za nějakou kamarádkou, protože tohle není moc dobré místo na schovku, polní cesta, která dlouho nevede nikam. Nejblíž bydlela Claire. Chtěla jsem jí zavolat, ale zjistila jsem, že mám vybitý mobil. Zkusím jestli je doma. Pomalu jsem šla směrem k jejímu domu. Už jsem byla skoro na křižovatce, když v tom jsem ho uviděla. Alex.
Zpanikařila jsem a běžela zpátky na tu zpropadenou polní cestu. Volal na mě, ale já nereagovala. Všechno mi najednou docvaklo. Samozřejmě, že jsem z naší konverzace nic nepoznala. Davea totiž moc dobře zná a tak věděl o čem se má přibližně bavit. Během běhu jsem se snažila zprovoznit svůj mobil, ale byl naprosto vybitý. Asi uprostřed ulice byly koleje. Přeběhla jsem je a kousek za nimi jsem zakopla o velký klacek. Byla jsem strašně vyčerpaná, nohy se mi motaly, hlava točila a každý můj nádech byl bolestivý.
A pak ucítila dunění a hlasité zatroubení. Vlak.
Snažila jsem se zvednout, ale to už mě Alex dohnal. Lekla jsem se a vykřikla. Chytil mě kolem pasu a strhnul z kolejí vedle.
Vlak s hlukem projel těsně kolem nás a já jen tupě zírala, co se právě stalo.
Ustaraně se na mě podíval, vytáhl z batohu láhev s vodou a podal mi ji. Opatrně jsem ji přijala a napila se.
"Jsi v pořádku? Proč přede mnou utíkáš?!" zeptal se.
Místo odpovědi jsem se rozkašlala. Bylo strašné dusno a špatně se mi dýchalo. Ještě jednou jsem se napila a pak jsem si lehla na zaprášenou zem. Alex si sednul vedle mě a čekal jestli mu odpovím, nebo to semnou sekne. Za chvíli se mi udělalo trochu líp, posadila jsem se, ale vstát jsem nehodlala, aspoň ne teď.
"Proč před tebou utíkám?! Ty se mě ptáš proč?! Jak jsi mě do prdele našel?!"
"Ehm, no... podle mapy na snapchatu." Omluvně se na mě usmál, ale to mě neobměkčilo.
"Dobře. Tak mi teď vysvětli, proč mě sleduješ."
"Hele uznávám, že jsem to trochu přehnal. Ale Ten první týden mi přišlo, že jsme si celkem sedli, smála ses semnou, byla jsi úplně v pohodě a pak ses mi začala vyhýbat. Zkoušel jsem ti psát, ale ty sis to ani nezobrazila." Má pravdu. Zachovala jsem se špatně. Ale kdybych mu řekla, že je to kvůli Daveovi, chtěl by vysvětlení a já nechtěla aby se někdo dozvěděl, co se mezi námi stalo.
"To je pravda, ale to pořád není důvod mě takhle sledovat a zkoušet životnost mých plic." Zasmál se a napětí teď mezi námi trochu povolilo.
"Ale máš pravdu, nepřijel jsem tady jen kvůli tomu." Pomohl mi se postavit. Už delší dobu se nad námi rozprostíral velký černý mrak a teď konečně zahalil žhnoucí slunce. Najednou se pozvolna spustil obrovský liják. Upřímně mi to ani nevadilo, osvěžení jsem potřebovala. Co jsem ale potřebovala ještě víc bylo zjistit pravý důvod Alexova příjezdu.
"Tak proč jsi teda přijel?" Musela jsem trochu zvýšit hlas aby mě přes déšť šlo slyšet.
"Od první chvíle co jsem tě potkal na tebe nemůžu přestat myslet. A když jsem s tebou mluvil každý den ve vlaku, přál jsem si aby jel do nekonečna a já tě nemusel pokaždé opustit. Ráno jsem vstával a chodil do školy s tím, že tě zase uvidím. Bál jsem se, že jsem něco pokazil a chtěl jsem ti říct, že jsem do tebe blázen." Stála jsem tam, dívala se na něj a nevěřila svým uším. Instinkt mi ale velel ať odejdu, tohle vůči Daveovi není správné. Začala jsem vrtět hlavou a pomalu couvat. Byla jsem naprosto promočená, ale myslím, že stejně poznal rozdíl mezi deštěm a slzami na mé tváři. Přála jsem si, aby to bylo tak jednoduché, jsem do něj taky naprostej blázen. Celou tu dobu jsem se mu vyhýbala s pocitem, že je to tak správné, ale moje srdce krvácelo každičký den co jsem ho neviděla. Bolelo mě to, ale nejlepšího kamaráda ztratit nemůžu. Zavzlykala jsem a rozběhla se zpátky směrem do vesnice. V žilách mi koloval adrenalin a přes ohlušující déšť jsem si nevšimla, že zleva jede další vlak. Už bych dávno byla mrtvá, kdyby mě Alex nedoběhnul, nechytil kolem pasu a nestrhnul pryč. Srdce mi bušilo jako o závod a chvíli mi trvalo, než jsem si uvědomila, co se právě stalo. Zachránil mě. Zase.
Pomaličku jsem se otočila k němu. Pořád mě ještě držel. Dívala jsem se do jeho hlubokých smaragdových očí a on do těch mých.
"Podruhé už tě odejít nenechám. Je mi jedno proč se mi vyhýbáš, ale nemůžeš popřít to, co k sobě cítíme." Zapomněla jsem na celý důvod, proč se mu vlastně mám vyhýbat. Opřela jsem si ruce na jeho hruď. Oba jsme byli promočení skrz na skrz, naše oblečení bylo skoro průhledné, kdybych na sobě neměla podprsenku, byla by to scéna jako z romantického filmu pro dospělé ze 70. let. Jednou rukou mě teď držel kolem pasu a druhou mi odhrnul vlasy z obličeje, něžně mě pohladil po tváři, přitáhl si mě k sobě blíž a políbil mě. Chutnal po dešti a jeho dech voněl po mentolu. Najednou jsme to byli jen my dva a já si přála zůstat v tom okamžiku navždy. Po snad nekonečné době jsme se od sebe mírně odtáhli, ale naše čela se stále dotýkala. Konečně jsem ucítila mimo nepopsatelně hřejivého pocitu taky chlad. Zachvěla jsem se a uvědomila si, že jestli tady budu v tom mokrém oblečení ještě chvíli stát, dostanu zápal plic.
"Myslím, že bychom se měli někam schovat." řekl.
Chytil mě za ruku a běžel semnou pod přístřešek kousek od nás. Déšť byl ale tak prudký, že nám střecha malého posezení nemohla stačit. Klíče od bytu jsem neměla a mobil byl naprosto vybitý. Běželi jsme tedy směrem do parku, kde by nás snad mohly ochránit stromy a altánky tam jsou mnohem větší. Smáli jsme se a oba nás naplňovalo obrovské štěstí. Na křižovatce jsme museli zastavit kvůli dvěma autům. Druhé zastavilo na kraji silnice a z okénka na mě vykoukla Kirsten, moje druhá nejlepší kamarádka. Za volantem seděl Mark, její přítel.
"Naskočte, svezem vás." Nečekali jsme ani minutu a nasedli do auta. Vysvětlila jsem jim naši situaci. Nemám klíče a mobil je pravděpodobně utopený. Zrovna jeli z města domů ke Kirsten, protože její pěstouni byli na víkend pryč. Nabídla nám, že se můžeme usušit u ní. Když jsme vystupovali z auta Marek nám podal deštník. Pobaveně jsem se na něj podívala, jako kdyby nám to teď mohlo nějak pomoct. Konečně jsme vešli dovnitř do sucha a bezpečí. Voda z nás kapala jak z netěsnící staré sprchy. Zavedla nás do koupelny a podala nám suché ručníky, župan a spodní prádlo. Mě půjčila svoje, ale Alexovi musela dát něco ze skříně svého pěstouna. Já se převlékla ve sprchovém koutě. sice jsme se políbili, to ano, ale to neznamená, že mě hned musí vidět nahou. Vyšli jsme z koupelny a stále se klepali zimou. Kirsten nám nachystala horkou čokoládu a podala nám kapesníky. Oba jsme pšíkali a teklo nám z nosu. Zápal plic to snad nebude, ale nachlazení určitě. Vyždímala nám oblečení ve vaně a pak si mě s Markem vzali bokem se záminkou, že jim pomůžu s věšením prádla. Začal křížový výslech. Samozřejmě je chápu, našli mě venku v tom největším lijáku s nějakým klukem. Ten liják by nebyl takový problém, ale viděli nás držet se za ruce, takže bylo jasné, že to není jen můj kamarád. Byli celkem v šoku, protože mě nikdy s klukem neviděli. Sice věděli o Daveovi, ale byli si vědomi, že jsme jen kamarádi. Podle těch blond vlasů si nejdřív mysleli, že je to on, ale pak si všimli těch výrazných zelených očí. Zkráceně jsem ji vysvětlila události posledních pár týdnů. Řekla jsem jim o tom co se stalo mezi mnou a Davem, o tom jak jsem poznala Alexe a o tom jak si mě našel a co se pak stalo. A pak až jsem si uvědomila, proč jsem před ním celou dobu utíkala. Jak mám teď Daveovi říct, že chodím s jeho bratrancem?
Moje myšlenky zastavil Mark další otázkou. To s tím snapchatem je asi docela zarazilo.
"Počkej. Takže on si vytvořil falešný účet na snapchatu a pak tě sledoval jen proto, aby tě mohl vidět?" Možná jsem tuhle část neměla zmiňovat.