I když je už pozdě v noci a celej baráku už spí, tak já právě ležím s Davidem ve vaně a děsím se s ním o jedno cígo.
Mám takovej pocit, že se to všechno zase vrací do normálu. Jenom doufám v to, že to není jenom pocit.
Potáhla jsem si z naší zapálené smrti a podala ji Davidovi. Koutkem oka jsem viděla, jak se lehce usmál.
„Máš nádherný tělo, víš to?" pohladil mě po rameni
„Děkuju." usmála jsem se a chytla ho za ruku
„Co kdyby jsme tu tvojí krásu spojili se mnou a darovali jsme ji nějakýmu malýmu drobečkovi?" začal mi dávat malý pusinky na krk a šíji
„Promiň." trochu jsem se od něj odtáhla
„Copak?" podíval se docela znepokojivě
„Já, ne...nevím, asi jsem se z toho nedostala." podívala jsem na něj omluvně
„Aha, promiň." pohladil mě po vlasech
„Asi dobrý." špitla jsem a vzala si cigo
„Já jsem si jenom myslel, že už si v pohodě, když je to už docela dlouho." řekl mi opatrně
„Já se s tebou klidně vyspím, ale já nejsem připravená k tomu mít další dítě, ne potom co se stalo. To fakt ne. Možná za rok, za půl roku nebo možná za dva týdny, ale teď fakt ne." zamumlala jsem
„Já to chápu, hlavně buď v klidu." lehce se usměje
„Děkuju." znovu jsem se o něj opřela
„Není za co, princezno." svoje velké ruce obmotal kolem mýho pasu
„Sss." trochu jsem sebou cukla, když se omylem dotkl jizvy, co mi po té nehodě zbyla
„Emmi, promiň, ale takhle to asi nejde. Já se tě bojím dotknout, aby tě to nebolelo nebo jsem ti něco nepřipomněl." jeho hlas zněl lehce naštvaně
„Myslíš, že za to můžu?" i já jsem svůj hlas trochu zvýšila
„Já fakt nemůžu, že do mě nějakej kokot naboural a já přišla o dítě." stekla mi jedna slza po tváři
„Fakt jsem neudělala naschvál." řekla jsem mu vyčítavě a odešla do ložnice
Ahojky 🤍
Jsem tu s další kapitolou 🤍
Mějte se, papa 🤍
