Byl jeden z pozdních květnových dnů a já, konečně plnoletý, vyrážel na pivo do místní hospody. Ani nevím, co mě to tehdy napadlo. Stál jsem na rozcestí a měl jsem si zvolit cestu vpravo a shledat se tak s jistě už napjatým Viktorem, který se už nemohl dočkat, až mu budu opět vyprávět, co se dělo doma, když u mě přespávala Terka. Možná to byl zkrat nebo jsem prostě jenom neměl náladu mluvit, ale zvolil jsem cestu vlevo. S rukama v kapsách jsem scházel poněkud prudký kopec, který stěží vyšlapou místní babičky na kole a mířil jsem stále dál od ,,centra“ naší malebné vesnice. Míjel jsem lidi, tvářící se šťastně, smějící se tak, že jim div nepraskly hlasivky a vyprávějící si historky o tom, jak se tento víkend místnímu štamgastovi povedlo spadnout na biliárdový stůl a trefit tak skoro všechny koule do jamek. Za normálních okolností by mi to jistě přišlo velice úsměvné, skoro až k popukání, ale ne dnes. Snažíce se zahnat chmury a oprostit se tak od veškeré lidské existence a shonu, jsem se dal další zatáčkou opět vlevo a došel tak na kraj lesa. Bylo už šero a les se jevil tajemně a nebezpečně. Někdo by ho mohl nazvat i strašidelným vstupem do říše temnot, ale něco takového jsem přesně potřeboval. Vydal jsem se tedy hlouběji do lesa, který mě pomalu začal pohlcovat. Přestože jsem ještě viděl světlo a cestu, odkud jsem přišel, věděl jsem, že mě temnota onoho lesa pohltila ještě dřív, než jsem do něj vůbec vkročil. Stále prostupující tmou lesa a putující do neznáma, vydán na pospas osudu, jsem se najednou zastavil. Nevěděl jsem, kde se nacházím, byť jsem naše lesy jako dítě prolezl při stavění bunkrů křížem krážem. Nebylo vidět na krok, ale zmocnila se mne stejná spontánnost, jako zhruba před hodinou na křižovatce a vydal jsem se mi dodnes neznámým směrem. Když takhle jdete tmou, ať už lesem, cestou, nebo polem, nehledíte na směr, nepočítáte minuty nebo hodiny, prostě jdete. Bez cíle, bez vidiny konce. ,,Nemáš oheň?“ ozvalo se za mnou, když jsem se znovu zastavil. Jeho cigaretami zastřený hlas kuřáka jsem poznal, i když jsem ho doposud v životě neslyšel. Ani mě nepřekvapovalo, že tady je. ,, Jo, tady máš“ Podal jsem mu benzínový zapalovač, který byl v odrazu měsíčního světla jediným objektem v celém lese, ze kterého díky stříbrnému odlesku kovu vyzařoval život. Vzal jsem si taky cigaretu, zapálil ji a chvíli jsme mlčeli. I přes to ticho, které mezi námi panovalo, jsem přesně věděl, co chce říct, stejně tak jako on věděl, co chci říci já. Přesto působil velice klidně a překvapivě i vyrovnaně. Byl přesně takový, jak jsem si ho představoval a díky černému kabátu, který se mu táhl až ke kotníkům, dokonale splýval s nocí, která se nezadržitelně přibližovala a halila nás do svého pláště. Tentokrát svou pubertální, někdy až dětinskou výmluvnost a drzost nechal stranou. Seděli jsme na pařezu a mlčeli, dokud jsme oba dva nedokouřili druhou cigaretu. Teprve v ten moment, díky světlu z rozžhaveného nedopalku jsem zpozoroval jizvy na jeho rukách. Po podrobném prozkoumání jsem si uvědomil, že některé z těch jizev jsou vrásky. ,,Jak dlouho to máš?“ optal jsem se. ,,Asi týden, ale to asi víš sám“ ,,Jo, máš pravdu“ Skutečně jsem to věděl, jen jsem si to nechtěl přiznat. Jeho dřív mladická energie a zápal pro věc byla ta tam. Jeho dřív bujné tmavé vlasy byly v měsíčním světle až hrozivě šedé a řídké. Přesto měl v sobě ale dostatek energie, aby se grácií a elegancí postavil, urovnal si kabát i tričko stejné barvy a utáhl si pásek na svých roztrhaných kalhotech. Vytáhl z krabičky další cigaretu, zapálil si ji a se svým pro něj tak typickým úsměvem rebela mi vrátil zapalovač. ,,Rád jsem tě viděl, byla to celkem sranda těch pár let, co?“ zasmál se, ale v návalu kouře se rozkašlal. Posměšným hlasem jsem odpověděl ,,Jo, celkem jo. Tak tedy sbohem“ objali jsme se a já naposledy ucítil jeho notoricky známou voňavku ,,S Koněm“ ,, Zdar!“ opáčil, otočil se a odcházel dál do tmy stejně tajemně, jako se objevil. Ušel jsem pár kroků, zapálil si poslední cigaretu a uslyšel výstřel. Bylo to naposledy, co jsem kdy viděl Jakea Tallena*…
*Jake Tallen - postava z knihy, kterou jsem napsal v mých 11ti letech a vyobrazuje mé staré já
