𝕊𝕙𝕖 𝕚𝕤 𝕥𝕙𝕖 𝕝𝕚𝕘𝕙𝕥 𝕚𝕟 𝕞𝕪 𝕕𝕒𝕣𝕜𝕟𝕖𝕤𝕤...

𝓹𝓻𝓸𝓵𝓸𝓰

Euan Dawson býval poměrně normální mladík. Jeho vyrýsované svaly si vysloužily obdiv dívek, sportovní výkony uznání kluků a inteligence oblibu učitelů. Za ty tři roky, co zatím strávil na Ellesmerské střední škole, se vyšplhal po školním oblíbeneckém žebříčku poměrně vysoko. Nebyl ale z těch, co se za každou cenu předvádí, aby se dostali do popředí. Spíše naopak, vždy měl kolem sebe jakousi lehkou auru tajemna, která ho činila ještě zajímavějším... Vybočoval, ale správným směrem. Na školní party si rád nechal nalít, i když ale párkrát přebral, zvládal se nezpít do němoty. Holky ho přitahovaly a on jim to byl schopen dát náležitě najevo. Nikdy ale nezískal pověst děvkaře, jako se to povedlo tolika jeho kamarádům. Měl by nakročeno k ideálnímu čtvrťáku na střední, kdyby nebylo toho osudového dne... 

Srpen už se chýlil ke konci, dusné vedro, které celé léto převládalo, však zůstávalo pořád stejně úmorné. Euan seděl za volantem auta, které dostal k osmnáctinám, a za pomoci otevřeného okénka se snažil o aspoň minimální cirkulaci vzduchu ve voze. Horko bylo příšerné, měl úplně vyprahlý krk a co chvíli se ho zmocňoval pocit na omdlení. Vždyť i ve zprávách pravidelně opakovali, že pokud je to alespoň trochu možné, lidé by neměli vůbec usedat za volant rozpálených vozidel. Čím déle byl na cestě, tím větší se ho zmocňovala únava. Brigáda, ze které se právě vracel, nebyla psychicky ani fyzicky nejsnadnější, když se ještě k tomu spojila s vlnou veder, nebylo vůbec snadné zachovat si chladnou hlavu.

A pak se to stalo. Musel na chviličku usnout. Mohlo to být jenom pár vteřin, i to ale stačilo, aby se jeho auto ocitlo v opačném pruhu. S trhnutím otevřel oči a zmocnila se ho nepopsatelná hrůza.  Snažil se motorce jedoucí proti němu vyhnout, už ale bylo moc pozdě.

Ohromná rána, tříštění skla, pára stoupající z pod kapoty a krev. To byly poslední vjemy, co Euan vnímal, než vše pohltila temnota.

25. srpna

Zabil jsem člověka. Já jsem zabil člověka! Jak mi můžou všichni tvrdit, že no nebyla moje vina. Jak to, že mě nezavřeli? Jaká nešťastná náhoda?! Moh jsem za to já. Copak to nechápou?

Jak se mám vrátit do školy, jako by se nic nestalo? Všichni to vědí. Jak se tam mám s někym bavit, když jsem někdo úplně jinej? Bude se vůbec někdo chtít se mnou bavit?

Snažim se dělat, že jsem se nezměnil, že jsem pořád stejnej bratr, syn... Ale nejsem. Nikdo z nich to nechápe. Nemůže pochopit.

Nechce se mi s nima trávit čas. Nebaví mě poslouchat, co si vykládaj. Jde to úplně mimo mě. Chci bejt sám, nikdo z nich mi to nechce dopřát. Furt mě pronásledujou.

1. září

Jak jsem si myslel. Část lidí mnou opovrhuje, zbytek chce vědět všechny podrobnosti. Nejradši bych se někam zavřel, abych se nemusel koukat do všech těch obličejů, poslouchat, co mi říkaj.

Jeden úsměv. Ne výsměch, podpůrný úsměv. Chápavý úsměv. Uklidňující úsměv. Když si na něj vzpomenu, jako by všechen ten šum kolem přestal. 

Bylo to jen letmo, když mě míjela na chodbě. Já čekal před třídou na další hodinu a snažil se nevnímat ostatní. Ona jenom šla kolem. Když mě ale uviděla, usmála se. Takhle se na mě nikdo neusmál... no, možná nikdy.

Neznám ji. Chodí do třídy s Eliottem a dost se spolu baví, nikdy ji ale nevzal k nám domů, tak ani nevim, jak se jmenuje. Od toho úsměvu mám ale pocit, jako bychom se znali celej život. Když si na ni vzpomenu, uklidňuje mě to. Musím o ní vědět víc. Potřebuju to. 

Je jako světlo uprostřed mé temnoty...