Nová Omega [Teen Wolf]

8. Kapitola

Ležela jsem na posteli. Bylo mi strašně. "Přinesl jsem něco k jídlu." "Děkuju, ale nemám hlad." Řekla jsem a promnula si obličej. Derek se na mě zadíval. "Ty jsi opilá?" "Ne, to jsem byla včera." "Cítím z tebe napětí a strach. Čeho se bojíš?" "Ničeho." "Ty mi lžeš?" "Ne?" "Slyším tvůj tep, proč mi lžeš?" "Já, je to moc komplikované. Jen jsem se chtěla zeptat, jestli si neslyšel o druhu vlkodlaka, kterému se mění barva vlasů." "Ne neslyšel." Můj tep se spomalil, takže už jsem nelhala.

"Dereku?" "Hm?" "Před týdnem, jsi se ptal, proč jsem si vybrala zrovna toto tetování." Řekla jsem. Podívala jsem se mu do očí. "Už vím proč. Připomíná mi propojení s přáteli, s rodinou. Je to takové spojení." "To je moc hezká myšlenka." Řekl a políbil mě. Mě

"Chodíš s Derekem Halem?" Řekl Isacc udiveně. "Jo, už je to tak." "Je o pět let starší než ty." "A není to jedno? Proč si se vrátil?" "Potřeboval jsem vidět přátele, nebýt sám. Po smrti Alison jde všechno z kopce " řekl. "Chápu, jak se cítíš. Alison byla moje kamarádka. Přišel jsi o otce, svůj život a o Alison. Divím se, že stále stojíš na nohou." "Ale co ty? Přišla jsi o rodinu, o smečku. Já se divím že stojíš na nohou." "Ty se pereš s vlčími instinkty, úplňkem a tak." "Ty taky." "Já se s tím narodila." Řekla jsem. "Ty si si musel projít kousnutím." "Kdy si se poprvé proměnila?" "Před rokem." "Ve čtrnácti? Páni." "Ale stále to neovládám." Řekla jsem a sedla si na lavičku. "Víš jak mám jinou barvu očí?" "Ano?" Sedl si vedle mě. "No tak nedávno, když jsem se Scottem a Stilesem oslavovali zkoušky, se jeden pramen mích vlasů rozzářil fialově." "Cože? Jsi ty vůbec vlkodlak?" Řekl se smíchem, který ho hned přešel. "Promiň." "To nic, já vlastně nevím co jsem zač. Moji rodiče takový nebyli." "Řekla jsi o tom Derekovi?" "Ne." "Ty to řekneš mě, ale neřekneš to svému přítelovi který ví o vlkodlacich víc než já?" "Já nevím proč jsem mu to neřekla, nevím. Pohádali jsme se, ale byla to pitomost. Nevím." Řekla jsem. "Promluv si s ním o tom." Řekl. Přikývla jsem. "Dobře. Promluvím."

Přišla jsem domů. "Už jsi doma?" Řekl Derek. "Chci s tebou o něčem mluvit." Řekla jsem. On se na mě podíval. "Dobře, o čem?" "Ráno jsem se tě ptala na vlkodlaka, kterému se při přeměně mění barva vlasů." Řekla jsem. "Ano?" "Já... Já jsem ten vlkodlak. Když jsme se Scottem a Stilesem oslavovali zkoušky, pramen mích vlasů se rozzářil fialově, zrovna když jsem se měnila. Nikdo mě neviděl jen kluci." Řekla jsem. "O tom jsem nikdy neslyšel." Řekl. "Já, co jsem zač, Dereku? Jsem vůbec vlkodlak? Já nevím co jsem, už barva mích oči je jiná a teď tohle?!" Řekla jsem. "Já, nevím, nechci mít pořád otázky na to kdo jsem Dereku." "Já vím." "Ale tohle se nikdy nestalo, nikdy jsem neslyšela o vlkodlakovi s jinou barvou očí a vlasů." "Vlastně stalo, podívej." Ukázal mi knihu. "Toto je Bestiář je v něm všechno o nadpřirozenu, tady je třeba o vlkodlaku s jinou barvou očí. Vlkodlak s jinou barvou očí je vzácný druh, nikdo z rodiny či smečky takový být nemusí, každých pár let se narodí takový jedinec. Jiná barva očí, ale postupem času při získávání moci se projeví stejná barva vlasů jako očí. Tento druh vlkodlaka se nazívá Alkaia, je to jeden z nejsilnějších druhů vlkodlaků. Barva očí může mít jakoukoliv barvu...... Fialový jsou emotivní, nejsou to vrazi, nezabíjejí." Přečetl. Alkaia páni. "Takže už víš kdo jsi?" "Podle bestiáře ano, uvidíme jak se to projeví v praxi." Řekla jsem a podívala se do zrcadla. Zavřela jsem oči a když jsem je otevřela byli fialové, pár pramenů vlasů se zbarvilo stejně. Když mé oči přestali zářit, vlasy zůstali zbarvené. Nevrátila se jejich původní barva. Derek na mě koukal. "Vědět kdo jsem je pro mě všechno. Celý život se na to snažím přijít a teď. Díky tobě Dereku, vím kdo jsem, kdo je můj druh." Řekla jsem. Přešla jsem i němu blíže. Podívala se mu do očí. Dala mu ruku na tvář. "Děkuju, za všechno. Díky tobě žiju, díky tobě se učím ovládat, díky tobě se cítím živá, díky tobě cítím lásku..... Miluju tě, Dereku." Řekla jsem. On mě políbil. "Miluju tě." Řekl. Znova jsem ho políbila. On mě vzal a položil na gauč. Vášnivě mě líbal.

"Ouuu promiňte lidi." "Stilesi!" Řekla jsem a spadla z gauče. Rychlé jsem se sesbírala a stoupla si. "Promiňte že ruším, ale Scott svolává smečku." Řekl. Podívala jsem se na Dereka a pak na Stilese a šli za Scottem.

"Co se děje? Scotte ty krvácíš." Řekla jsem. "Jo, napadl mě Deucalion, od té doby co jsme napadli jeho smečku alf je na mě naštvaný." "Fajn a proč jsme teda tady?" "On, on chce vyvraždit naší smečku a prý hledá nějaký druh vlkodlaka. Alaiu? Nebo tak něco. "Alkaiu." Řekl Derek. "Jo, to je ono. Víte o tom něco?" "Vlastně..." "Ne nevíme." Skočila jsem Derekovi do řeči. Podívala se na něj a v očích měla větu "neříkej jim to" pochopil to. "Každopádně, nový vlasy? Sluší." Řekl Stiles. "Díky." "Už musíme jít, zítra je úplněk." "Jo dobře, každopádně přijde zas zítra, musíme trénovat, dlouho jsme netrenovali." Řekl Scott. "Jo jasně." Řekla jsem.

Přišli jsme domů. Požírá mě pocit viny. Asi ne to na mě vidět protože Derek na mě starostlivě koukal. "Co se děje." "Mám divný pocit, něco mi říká že bych jim to měla říct, ale druhá část mě má strach, ne jen proto, že mě chce Deucalion, ale taky kvůli tomu kdybych jim to řekla ohrozili by můj život pro mou ochranu a já nechci ani i jednoho z vás přijít." "Hale, jsi emotivní vlkodlak, neber to takhle. Ať už chce Deucalion cokoliv, nedovolíme mu aby to získal." Řekl. Usmála jsem se a on mě políbil. "Budu hádat, jsou na mě vydět emoce co?" Derek se zasmál. "Jo, úplně to z tebe sálá." Řekl a já se zasmála. "Měla bych jim to říct, když to nebudou vědět tak je ohrozim." "Dobře tak zítra jim to řekneš. A teď se uvolni, potřebuješ si dát pauzu." Řekl. "Dobře a co takhle..." Řekla jsem a políbila ho. Šli jsme do pokoje. Už asi víte co se dál stalo :). Koukala jsem na něj jak spí. Cítím se se skvěle, cítím se sním bezpečně.