Diamond Isle

Mladé lásky

V Aranëd začal podzim. Jackelyne nebylo přesně jasné, jak se plynutí času tady lišilo od jejího světa, ale věděla, že měla ještě minimálně pár týdnů, než se bude muset vrátit domů.

Při té představě se otřásla. Domov, kde jí nikdo nerozuměl, kde ta nejbližší věc k dobré kamarádce byla pouhá kolegyně, odhodlaná zničit život jediným lidem, kteří kdy Jackelyne dopřáli chvíli klidu... Kde byla sama. Stejně jako teď.

Otřásla se znovu, tentokrát zimou, a sledovala, jak se sadem kolem restaurace prohání vítr. Obvykle by ho pronásledoval kluk s rudými vlasy a purpurovýma očima, ale dnes si ho Meantrick vzal s sebou na výlet do Netsiky. Hellen, Rivantha a Kate se už před pár hodinami vytratily někam do horního patra Jednorožce, ale to jim Jackelyne neměla za zlé – přece jenom se několik let neviděly. Jen jim trochu záviděla. Co by dala za to, aby se svojí partou elementálů měla podobné pouto. Záviděla jim i možnost mluvit o Cainovi otevřeně. Ráda by se i dozvěděla, jaký býval před rozpadem svého impéria. Byla by nadšená, kdyby s ní Hellen mimo trénink prohodila víc slov než jen krátký pozdrav. Zajímalo ji, jak Kate snášela skoro deset let v izolaci, jak Rivantha znovu navázala s Hellen sesterský vztah, jestli Jackelyne někdy dokáže to samé. Ale neměla odvahu se na cokoliv zeptat, proto jen dál seděla ve stínu stromů a polozavřenýma očima pozorovala padající listí.

„Jackie," ozval se náhle povědomý hlas a vytrhl ji z melancholie. „Mohla bys prosím na chvíli dovnitř?"

Jackelyne přikývla a vstala. Neuniklo jí, že k ní Rivantha stále přistupovala poněkud odtažitě, ale co jiného čekala? Stále byla součástí druhého týmu, aspoň technicky.

„Tohle by se nemělo probírat jen tak venku," navázala Rivantha a zavřela za Jackelyne dveře. „Týká se to... Ty-víš-čeho," dodala s významně zdviženým obočím a dovedla Jackelyne k jednomu ze stolů, kde už čekaly i zbylé dvě bývalé studentky Caina... spolu se Xenií.

„Ahoj," pozdravila Jackelyne trochu nemotorně a posadila se mezi ně. Kdybych aspoň věděla, o co jde, prolétlo jí hlavou.

„Takže rovnou k věci," začala Rivantha a také si sedla. „Tady Xenia by ráda věděla, jestli máte v Iverionu ještě někoho, komu by se dalo věřit."

„Víme o Joyce, samozřejmě," vložila se do toho Xenia, „ale hodilo by se nám víc dvojitých agentů. Měla jsi tam třeba nějaký kamarády?"

Jackelyne jen lehce pokrčila rameny, ale pak se zarazila. Něco bylo jinak... Jako by jí z těch ramen něco spadlo, jako kdyby...

„Jason," vyhrkla. „Měla jsem tam Jasona." Chvíli mlčela, překvapená vlastními slovy. Že by konečně oficiálně přestala být pod Cainovou kontrolou?

Ostatní se na ni jen dívaly, jako by ji beze slov a bez pohybu vybízely, aby mluvila dál. Zhluboka se tedy nadechla a pokračovala: „Jason, to je... Někdo pro mě hodně důležitý. Ale nevím, jestli by mu nevadilo, kdybych vám o něm řekla víc... Není tak úplně člověk." Slova se z ní teď chrlila bez problémů. „Byl jediný, komu jsem tam doopravdy mohla věřit... Z hlavních deseti, myslím. Každý z nás měl ještě náhradníka... A potom ta jeho dcera... A můj bratr–"

„Zadrž," řekla Hellen lehce ostře, ale po zamračeném pohledu od své sestry sklopila oči. „Omlouvám se. Jestli tomu rozumím správně, Caino tě proklel jednoduchým slovním zámkem, abys nemohla prozradit jeho plány, ale teď už ti stejně nevěří a nechce plýtvat energií, takže proto ses konečně rozmluvila. Chápu nebo ne?" Všimla si lehce zmatených výrazů ostatních a odkašlala si. „Nebylo by to poprvé. Ale říká mi to jednu věc a to tu, že Caino neví co dělat. Šetří magii, aby mohl něco spustit, ale Joyce o ničem neví a ty se o ničem nedozvíš, takže prosím, pokračuj. Kdo další je v jeho armádě?" S posledními slovy se znovu vrátila ke svému stylu verbálního vydírání, ale Jackelyne jen přikývla.