Xiao rád seděl v technické místnosti vedle třídy hudební výchovy. Líbilo se mu opírat se hubenými lopatkami o studenou stěnu, líbilo se mu cítit bolest v prokousaných do krve rtech. Líbilo se mu s sílou protahovat tmavé prameny přes hubené prsty, které byly zasypané tenkými jizvami, utíkajícími pod dlouhé rukávy tmavé mikiny.
Ale nejvíc ze všeho měl v takové chvíle rád hudbu. Xiao sám nechápal, proč se mu tak líbí tyto podivné melodie, které na své staré flétně hrál úplně stejně podivný chlapec. Ale každý den, každý-zkurvený-den, se tu objevoval znovu a znovu a jen poslouchal.
Tyto melodie byly neobvyklé pro něj. Z těchto tichých písní šlo cítit mrtvolným smutkem a slunečným létem, krví a jablky. Poslouchajíc toho kluka, Xiao sám sebe pohřbíval, a potom, v ten stejný moment se vzkřísil. Den co den. Xiao chápal, že je to čisté vody šílenství. Ale on sám je šílenství. Měl by si už zvyknout.
Xiao se usmál, škrábajíc nehty kůstky na rukou.
Venti.
Tak se jmenoval ten chlapec, který přímo teď trhal na kousky jeho duši svou hrou. Po pravdě řečeno, Xiao ho celkem často potkával, ale to nebyl osudový znak. Jako kdyby se oni sami chtěli vidět. Chlapci se potkávali o přestávkách, trapně se sráželi v jídelně, několikrát se dokonce potkali na zadním dvoře. Ale všechny tyto schůzky byly prchávé, nesmyslné v nějakém smyslu. Ventiho vždycky opklopovali jeho hlasití kamarádi a mohl se jen prchávě koukat na Xiao, který celou dobu byl obklopen jen samotou.
Možná, že to bude znít divně, ale oni nikdy spolu nemluvili. Ani jim to nebylo potřeba. Hledat útěchu v očích toho druhého - v tom byl celý smysl.
Stačilo jim zůstat o samotě, stačilo v ten samý čas nastoupit do posledního vagónu metro, všechno v jejich světě se zastavovalo.
Oni nikdy nestáli blízko sebe, a raději byli na různých stranách, i když ve vagónu nebyli žádní lidé. Oni se nikdy navzájem nedotýkali a ani se neusmívali, protože věděli, že to je zbytečné.
Jedno jediné náhodné setkání před několika měsíci se změnilo v opravdový rituál. Xiao ze zvyku zvedl nohy na prázdné místo vedle sebe a bez nejmenší kapky svědomí se koukal na muzikanta, který z toho nebyl ani trochu v rozpacích. Ventil jen nenápadně zvedl koutky, schovávajíc svou dlouhou ofinu za uši, aby mu Xiao líp viděl jeho obličej.
A tak trávili každý den.
Věty bez slov a dlouhé pohledy byli tím lékem, který oba potřebovali.
Xiao nechtěl jezdit domů, ale stejně to dělal. S sílou si zarýval tenké prsty do hlubokých jizev, které tam zanechal vlastníma rukama a koukal na Ventiho. Který se koukal nazpátek tak otevřeně a zářivě, že Xiao se chtělo brečet.
Venti si už domyslel, že tento kluk má problémy — viděl dlouhé krvácející jizvy na jeho hubených rukou. Venti mu chtěl pomoci hned, jakmile uviděl poluživou siluetu mezi lidmi na chodbě. Venti se snažil sebevíc, ale jakmile se k němu přiblížil, Xiao se otáčel a spěchajíc odcházel, přitom nechával Ventiho vzadu.
Jen setkání v metru uklidňovali Ventiho starosti. V tyto momenty Xiao neutíkal.
Ale i Venti nepřicházel blíž.
Bylo to divné, Venti to moc dobře chápal. On přece o tomto chlapci nic nevěděl, jenom jeho neobvyklé jméno a to, že Xiao vychází z metra později, než on sám.
Ale Venti se stal závislý na těchto setkání. Stal se závislý od těchto žlutých očí, které jako kočka ho sledovaly, každý jeho pohyb. Líbil se mu ten pocit, jak se na něj Xiao dívá, když si muzikant upravoval vlasy nebo když si kousal tenké rty.
