Tajemství Strážců vzpomínek

Prolog

Miluji ho.

Z těchto slov se zrodila. To tato vzpomínka na první uvědomění, že dívka dočista propadla kouzlu jednoho chlapce, snesla jedno z nejkrásnějších vajec, jaké se mezi ně dostalo. Prašná holubice, dost zralá na to, aby stvořila dalšího potomka obrazu lidí, se ihned po snesení rozplynula.

Přesně o tom jí vyprávěli Strážci. V sále, kde bylo víc nohou než hlav i rukou, se na krátký moment rozprostřelo ticho, když se nejkrásnější bytost, o níž se psaly nádherné písně i ve světě lidí, Múza, zvedla ze svého místa a vykročila k dívce stojící na červeném koberci.

Ačkoli to měl být její velký den, Múza si získala pozornost všech. Dokonce i ona na ni zírala jako na něco svatého, nadpozemského, naddimenzionálního, co je potřeba obdivovat každou sekundu jejich bez ní bídné existence.

Naprosto bez dechu sledovala, jak se její dlouhé stříbrné šaty vlní, když do nich narážela nepochybně půvabnými koleny. Holé paže, na nichž si nevšimla jediné nedokonalosti v podobě znaménka či jizvy, se houpaly podél útlého pasu, jejž obepínal pás z lesklých perel.

Snít o tom, že by někdy mohla být takhle krásná, zakázané nebylo. Ovšem každá vzpomínka měla pevně dávno, jak bude vypadat bytost z ní stvořená. Už dávno předtím, než se vyklubala, stolec věděl, koho bude vítat na ceremonii vyzrávání.

Čím krásnější byla vzpomínka, tím nádhernější strážci se rodili. Obecně platilo, že ti nejpůvabnější z nich oplývali největší silou. Stávali se jimi ti, co se zrodili z věčné lásky, bezchybného porozumění a souznění, jež je přáno jen několika lidem na světě.

Už několikrát za svou krátkou existenci se zamyslela nad tím, za jakou vzpomínkou byl zrod Múzy. Pak následovala otázka, zda se jí podaří chytit do sítě alespoň z poloviny tak kouzelnou, aby ji mohli oslavovat, jak si zasloužila.

Múza jí mlčky přikázala, aby poklekla. Bledá dívka bez jediného náznaku odporu položila pravé koleno na koberec, to druhé vysunula, aby na něj mohla položit dlaně.

„Jen opakapo zrození z čisté lásky se mohou stát Strážci," prolomil ticho v sále Múzin melodický hlas a půvabná žena zvedla paže nad hlavu. „Čeká tě zkouška."

Následovala dramatická pauza. Už na poslední ceremonii, jíž se zúčastnila, si všimla, že to dělala poměrně často, aby vytvořila umělé napětí. Předmět zkoušky znali všichni, budoucí Strážci se na ni den co den připravovali, přesto celý sál zatajil dech, když Múza pokračovala:

„Jedině Strážce dokáže uplést svou síť a chytit s ní zralou vzpomínku. Dokážeš to?"

„Ano," odvětila dívka a uctivě sklopila hlavu dolů.

„Přijímáš tedy zkoušku, Tjavo?"

Koutky se jí zvedly do malého úsměvu. Na tento den čekala celý svůj život. Zrodila se proto, aby chytala silné vzpomínky. Její vychovatelé jí opakovali, že je rozhodně ta nejkrásnější, jakou za poslední léta dostali do rukou. A ona jim věřila. Věřila i sobě.

„Přijímám," zněla odpověď vyslovená s takovým sebevědomím, že by jí ho mohla víc než půlka sálu závidět.

Múza ji vzala pod bradou a zaklonila jí hlavu. Poprvé si hleděly z očí do očí. Tjava v nich ještě nikdy neviděla tu podobnost - až dodnes. Jiskřičky hvězd, které v jejich dimenzi zářily víc než ve světě lidí, přebíhaly mezi duhovkami, v nichž se odrážely všechny barvy světa. Pak, když doběhla poslední, Múza oči zavřela.

Z této části ceremonie byla nejvíce nervózní. Věděla, že má následovat jejího příkladu, pokud chtěla přijmout nejvyšší požehnání, přesto se musela přemlouvat, aby z nádherné bytosti spustila zrak. Múza totiž zářila jako nejjasnější hvězda.

Do Múzina stříbra se přikradla trocha lidské červeně, když se nahnula k dívčině tváři. Až těsně předtím, než ucítila dotek na rtech, se jí podařilo víčka slepit k sobě.

Pro tento pocit se běžně umíralo. Být políben Múzou znamenalo se konečně nadechnout, okusit trochu sladké reality. Říkalo se, že ten, kdo nedokázal odolat touze ji políbit znovu a pokoušel se jí vetřít do přízně, skončil mezi Stíny.

Tjava byla políbena poprvé, i tak se však tvar jejích rtů přizpůsobil, aby se Múzy dotýkaly co největší plochou.

Tvrdilo se, že koho Múza políbí, ten procestuje všechny dimenze, aby našel svého prvního člověka. Přesto, když ten nádherný povznášející pocit skončil, jakmile se bytost odtáhla, Tjava zůstala klečet na koberci.

Otevřela oči. Leknutím sebou trhla dozadu. Doteď se její svět řídil pravidly, která se nastavila už v době jeho vzniku, avšak sotva se zrak stal vnímajícím smyslem, všechny tvary dostaly stříbřité lemování. Dokonce i její prsty, na něž sklopila pohled, se držely uvnitř stříbrné pavučinky.

„Využij tento dar moudře," prohlásila Múza a pomalu a elegantně se narovnala. Poté spojila ruce před klínem a pohlédla na všechny přítomné. „Tjava má na splnění zkoušky tři dny. Pokud uspěje, stane se Strážkyní vzpomínek, ochráncem našeho lidu. Ovšem pokud selže, nesmíte jí poskytnout zázemí - bude vyhnána."

Moc dobře si uvědomovala, co ji tato zkouška může stát. Když přijala polibek, stala se na něm závislá. Avšak pouze Strážci na něj měli nárok. Kdo zkouškou neprošel, závislosti na nádherném pocitu se nezbavil, proto musel odejít a už se nevrátit. Pokud se od Múzy dostal dostatečně daleko, byla tu šance, že na ni zapomene. Ale to byla jen teorie, ve skutečnosti to nikdo nevěděl.

Přestože znala risk, rozhodla se vsadit vše. S požehnáním, jaké od Múzy dostala, jistě dokáže uplést tu nejlepší síť, jaká kdy byla vytvořena. Věřila, že to dokáže.

„Povstaň tedy, Tjavo, zrcadlení mladé lásky," vyzvala ji Múza a rozmáchla pažemi.

Tjava se opřela dlaní o koleno. Nedovolila si na sebe koukat. Upřela zrak na stříbrné lemování Múziných dlouhých světlých vlasů, od nichž putovala až k očím, ze kterých se vytratila většina barev. Pomalu se zvedla a zaujala ukázkový postoj cti - pravá dlaň na rameni přes kříž, druhá ruka za zády, brada vysoko.

„Smíš začít."

Přesně na tato slova čekala. Sotva opustila Múziny líbezné rty, jimž jeden krátký pohled věnovala, aby si zapamatovala, pro co se rozhodla bojovat, se dívka zlehka uklonila a tiše zašeptala:

„Děkuji."

Do sálu vešla jako mladá opovážlivá vzpomínka, která se vyklubala jen před pár dny. Vzkvétala podobně jako ta láska, z níž vzešlo její vejce. Někteří tvrdili, že vyrostla příliš rychle na to, jak je krásná. Tjava však věřila v lásku na první pohled. Jak by ne, když právě díky ní tady mohla stát?

Otočila se k Múze zády, ač si ji chtěla ještě naposledy prohlédnout. Pak, jako by si nechtěla dovolit jediné zaváhání, vyšla svižným krokem ke dveřím.

Cestou po červeném koberci si prstem osahávala rty. Zdály se jí jemnější, konečně dostaly nějaký tvar. Touha po dalším polibku se ještě nedostavila, ale nepochybovala o tom, že brzy ovládne celou její mysl i křehké tělo.

Vždyť i umělci pro polibek od Múzy dělali vše, jen aby okusili trochu té naddimenzionální krásy a inspirace, pro niž se jednoduše bláznilo a mnohdy i umíralo.