Tajemství Strážců vzpomínek

První pírko

Svou rodnou ves, v níž dozrávalo její nemalé srdce, opustila bez rozloučení. Dokonce se ani jednou neotočila, aby si prohlédla vysoké stříšky, jež se skoro dotýkaly oblak, ani nesklopila pohled na cestičky vydlážděné kouřovým kamenem.

Nehodlala ztrácet čas. Tři dny mohly utéct jako voda. Tjava si však nejprve potřebovala uplést síť, což byla práce na několik dlouhých hodin. Ačkoli to trénovala, nikdy do rukou nedostala stříbrnou pavučinu. Objevovaly se jen v době babího léta, toho se dnes dožila poprvé.

Mapu nepotřebovala, věděla přesně, kde se dimenze prolínají. To místo znal každý, všichni tam museli podniknout cestu po boku svých vychovatelů, aby pochopili svou roli ve světě.

Fialkové slunce se vyhouplo přesně nad ni. Době, kdy se její vlastní stín skryl pod tělo, říkali poledne. Poznali ho nejen podle toho, že krajina ztrácela svůj tvar, když vymizely všechny obrysy, ale hlavně díky změně barvy zářícího kotouče, která se pohybovala od světle modré až k tmavě fialové.

Na chvíli se zastavila. Šla bez přestávky celé dopoledne. Z tašky, která se jí houpala u pasu, vytáhla láhev, z níž se napila už předtím, protože jí chyběla skoro polovina. Z nervozity, jež se snažila ovládnout její křehké tělo, byla žíznivější než kdy jindy. Naštěstí věděla, že si zásoby doplní u jezírka.

Odzátkovala nádobu a naklonila ji tak, aby jí rty zvlažilo pár kapek. Ty následně setřela špičkou jazyka. Po tichém zamlaskání si dovolila obětovat pár doušků nezvykle suchému hrdlu.

Jakmile odlepila hrdlo od rtů, roztřásla se. Pocit žízně ji neopouštěl. Brněly ji rty. Už to začínalo.

Rychle láhev schovala, aby ji nelákalo trochu si ulehčit znovu. Třesoucími se prsty uvázala na provázku u tašky mašli se dvěma velkými oušky. Podařilo se jí do ní zamotat i článek prstu, ale naštěstí to uzel nezničilo, když se vysvobodila ze zajetí jemného vlákna.

„No ne, další Strážníček," ozvalo se odněkud za ní.

Trhla sebou. V okolí neměl nikdo být. V době babího léta se všichni drželi v osadách, protože se báli Stínů, kteří cestovali mezi dimenzemi podobně jako oni. V babím létě se jich objevovalo víc. Slyšela, že se snažili překazit sběr holubic.

Otočila hlavu přes rameno. Sotva se jí do zorného pole dostala nepříliš líbivá bytost s pokožkou tak temnou, jakou v životě neviděla, znechuceně nakrčila nos. Neměla důvod se bát. Tady v její dimenzi jí nemohla ublížit.

„Co dělá Stín takhle daleko od domova?" zajímala se Tjava.

„Nejen, že jsi rozklepaná jako snášející slepička, ty jsi taky drzá!" zvolal Stín a vytáhl popraskané koutky do širokého šklebu.

V ten moment ji odvaha opustila. Jedna věc byla o jejich chrupu číst, ta druhá ho vidět naživo. Prameny nelhaly, skutečně se za jednou řadou žlutých zkažených zubů skrývala další, od pohledu i mnohem ostřejší.

Cítila srdce až v krku. Najednou v mysli nebylo dost místa pro žízeň i strach, pouze ty pocity sevření hrdla byly pro oba pocity společné. Netušila, zda za tím stála touha po Múziných rtech, nebo to, že se k ní Stín nebezpečně rychle přibližoval.

Doposud se mohla radovat ze všeho krásného. Musela usoudit, že nedokázala rozlišit krásné od krásnějšího, protože ještě nikdy nenarazila na nic, co by se jí vyloženě hnusilo. Až dodnes. Stín, který opovážlivě zkracoval vzdálenost mezi nimi, vypadal jako noční můra; dlouhé tenké končetiny trčely z torza bez náznaku přirozených tvarů, ruce zakončovaly čtyři dlouhé drápy. Z hlavy vyrůstalo nezměrné množství tmavých vlasů poletujících do všech světových stran, na jaké si vzpomněla. A ty oči - ty oči ji děsily úplně nejvíc. Totální prázdnota. Jako by za nimi bylo holé nic.