odkaz na origiál povídku: http://archiveofourown.org/works/2291303
Všechno to začalo, když se naučil mluvit. Jeho rodiče si vždycky mysleli, že je na jeho mluvení něco divného, ale nechali to být. Mysleli si, že je to jen logopedický problém, který má každé druhé dítě, a že zmizí, až bude velký.
No a teď je starší, ale je to tu dál. Pořád koktá a asi to jen tak najednou nepřejde.
Harrymu teď bylo dvacet, ale naučil se se svým zadrhávacím problémem žít. Ubližovali a smáli se mu za to všechny roky ve škole, a i teď na univerzitě se lidi uchechtávali a věnovali mu divné pohledy. Nemohl změnit to, jak se narodil. Nebylo nic, čím by to mohl nějak ovlivnit.
Harry neměl moc přátel. Jasně, měl tyhle známé, kteří k němu byli milí a trochu mu pomohli, ale pořád je nemohl úplně nebo spíš ani trochu nazvat přáteli. A to, že byl „nejistý svou vlastní sexualitou“, nebo tak tomu aspoň říkal, mu taky moc nepomáhalo.
Lidi nechtěli být přátelé s homo-možná-hetero-možná-bi klukem, který nemá nic jiného než problém se zadrháváním. Svět byl krutý a život nespravedlivý.
Někdy to svoje postižení mohl ovládat. Někdy jeho koktání nebylo zas tak strašné. Ale horšilo se, když byl vystresovaný nebo nervózní nebo vystrašený.
Což byl právě teď, když vrazil do pěkného malého blonďáka, a on okamžitě cítil, že se to zhorší.
„Jsi v pohodě, kámo?“ zeptal se jej blonďáček a chytil padajícího chlapce oběma rukama za jeho paže. Harry se podíval dolů na ruce toho cizího kluka a v šoku vykulil oči.
Fajn, tak jo, fakt se mu ten kluk líbil, hodně; měl tyhle nádherné křišťálově modré oči, v kterých by si Harry nejradši zaplaval; ale nedovolil si na to ani pomyslet, protože on byl na něj až moc divný, a tomu klukovi by se stejně nelíbil, protože byl magor, co koktá. Komu by se to líbilo?
„Jsem v po-po-pohodě,“ ujistil jej Harry, ale trhnul sebou, když si uvědomil, že ten krásný blonďatý kluk slyšel jeho koktání.
Ale když na něj ze své výšky shlédl, nevypadal nijak překvapeně něbo zděšeně. Vůbec ne. Koukal se na Harryho, jako kdyby byl další normální člověk. To bylo poprvé. Většina lidí se na něj ušklíbla a zamračila se, jako kdyby byl poslaný na Zem z vesmíru.
Ale on to neudělal. A to bylo pro Harryho prvně.
„Tak jo,“ usmál se, a Harry se hned cítil lépe. „To je dobře.“
Harry tu jen stál; nechtěl nic říkat, protože by s ním blondie určitě ztratil trpělivost a odešel. Byl tak krásný a Harry na něj byl tak zvědavý, na jeho jasně modré oči. Nechtěl a ani ho nemohl pustit pryč.
„Chodíš sem? Do téhle školy, myslím?“
Harry přikývl, protože se stále bál promluvit.
„Hustý, kámo, já taky,“ zajásal Niall. Harryho zajímalo, jak někdo může být neustále tak šťastný. Ale zase… pro něj to možná bylo jednoduché. On nebyl ten, kdo koktá. „Jsem Niall,“ řekl a zvedl ruku, aby si mohli potřásnout.
Harry ji rád vzal. Měl pevný stisk.
„Já H-Harry,“ zamumlal. „Rád t-tě p-po-po-poznávám.“
A právě teď, v tuhle chvíli, Harry nechtěl nic jiného víc, než se sebrat a utéct odtud, vykopat si díru a skočit do ní. Byl tak zahanbený, že to Niall musel vidět a slyšet. Chtěl zmizet.
