Občas cítím tlak na hrudi. Jakoby mi na ni někdo tlačil s úmyslem mi vyrvat srdce z těla. Jsou to mé vlastní myšlenky. Temné výhonky vlastních chyb se pokaždé objeví po setmění. Obmotají se pevně kolem mého srdce a poté útočí na plíce, které lapají po vzduchu. Celé mé tělo se rozklepe.
Nikdo kolem mně to nevnímá, nikdo o ničem neví. ,,Bude to v pořádku." Toť slova záchrany, to si myslíte. Já v ně doufala. Jenže kdo si na ně vzpomene v té dané chvíli?