Zvolená temnotou

prolog

Vichr si pohrával se stromy, větvičky protestovaly tichým praskáním a šustění posledních zkroucených listů doprovázelo zvuky nočního lesa. Oscar s téměř neznatelným vyjeknutím nadskočil, když z blízkého křoví vyběhl stejně vyděšený zajíc. Začínal pomalu panikařit, okolím se začal rozléhat zvuk vodopádu, který byl každým jeho krokem hlasitější. A hlasitější.

Ve chvíli, kdy konečně spatřil rudé provazce stékající do krvavého jezírka, nedýchal. Jezero smrti. Pokaždé mu vyrazilo dech. Ani po čtyřicáté to nebylo jiné, než když u něj stál jako malý urousaný kluk před pětadvaceti lety. Džbán v ruce ho pálil do dlaní jako rozžhavený rudý uhlík, i přesto si ho ale držel pevně u hrudi a pozoroval temnotu sestupující ke špičkám stromů. Dokonce i mlžný opar stoupající od jeho úst se před magickým místem nervózně třepotal. Teď už zbývalo jenom čekat. Posadil se na studený kámen, zavřel na chvíli oči a zhluboka se nadechl. Snažil se ignorovat kovovou vůni, která se kolem něj rozprostírala, a především tu pachuť, kterou cítil na svém jazyku. Sbíral odvahu. Hluboký nádech, výdech. Otevřít.

S výkřikem vyskočil a se zrychleně tepajícím srdcem ustoupil před vysokou postavou s křídly. Vzhlédnul do obličeje černého anděla, který před nim stál v celé své děsivé kráse. Tvář měl pokrytou jizvami, přesto působila téměř porcelánově, rty zkřivené do ironického úsměvu. Jeho temně červené zorničky se upřely na Oscarův vyděšený ztuhlý obličej a zalesklo se v nich cosi Oscarovi neznámého, nelidského. Odporné lidské stvoření, pomyslel si anděl a jen tak pro své potěšení zavrčel.

Oscar se nenápadně dotkl svého zapěstí. Kontroloval, zda se to jeho tělo už nerozhodlo vzdát a pokusil se nabrat čerstvý vzduch do plic. Měsíc prosvěcoval větve stromů tak moc, že byl každičký detail zřetelný. Především Oscarův nervózní třes nezůstal nepovšimnutý.

,,Přinesl jsi to?" andělův hlas protnul děsivé ticho a popraskané černé dlaně se natáhly směrem ke džbánu, který Oscar stále pevně tiskl ke své hrudi. Jakmile sesbíral dostatek odvahy, popadl džbán za rukojeť a rozvážným pohybem ho podal směrem ke dvoumetrové postavě před ním. Pach z andělských úst ho dráždil, ale snažil se na sobě nedát nic znát. Už chtěl být zpět ve své komnatě, nejlépe v horké bylinkové koupeli. Představa lipových a levandulových květů plovoucích kolem jeho zmoženého těla byla nyní více než vzrušující.

Anděl si schoval svá křídla a přistoupil k vyděšené člověčině blíž. Překvapil ho kovový pach, který ho obklopil. Přidržel si džbán u úst. Ucítil teplý, tělem ohřátý povrch nádoby a ochutnal. Ve chvíli, kdy rudá tekutina pohladila andělův jazyk, Oscara polil ledový pot. Tohle není dobré, pomyslel si a nepatrně ucouvl. Chtěl se co nejvíce přiblížit k únikové cestě, přestože tušil, jak moc zbytečná by byla snaha o útěk. Během chvíle ho spařil rozpálený rudý pohled.

,,Tohle není lidská!" zařval zastřeným hlasem anděl a hodil po Oscarovi kamenný džbán se zbytkem rudé tekutiny. Během jedné vteřiny překonal vzdálenost mezi nimi a svým mohutným tělem přitiskl Oscara ke kmeni mohutného dubu. Držel ho pod krkem svými drápy, které vytasil ve chvíli, kdy na svém jazyku ucítil ovčí krev. Oscar cítil andělovo srdce divoce bušit, ale jeho zrak zmizel. Oslepil ho andělův hněv. Nemohl dýchat, plíce se začaly dožadovat kyslíku, ale anděl neměl v plánu uvolnit svůj stisk. Pomalinku a bolestivě mu vysával duši, která z Oscara vystupovala v mohutném azuritově zbarveném oblaku.

,,Kdo si myslíš, že jsi?" zašeptal Oscarovi do ucha a slastně poslouchal jeho marnou snahu lapání po dechu. Po krku mu stékaly horké kapky jeho královské krve. To bylo jeho jediné štěstí, modrá krev byla pro jezero smrti naprosto zbytečná.

Anděl ještě upevnil svůj stisk a naklonil se k Oscarově uchu. ,,Porušil jsi naši dohodu. Moc dobře víš, co to znamená." S posledním vyřknutým slovem uvolnil svůj stisk, nechal Oscara s hlasitou ranou dopadnout na zem a zmizel. Vypařil se jediným máchnutím křídly a se střípkem královské duše ukrytým v duté hrudi.

Oscara ovanul ledový vánek a konečně se mohl pořádně nadechnout. Několik minut ležel na mechu pod vysokým královským dubem, kořeny ho tlačily do pohmožděných zad a kapičky krve na jeho krku schly. Když už se mu dařilo vnímat okolí, zvedl se a podíval se na místo, kam černý anděl zmizel. Slyšel v hlavě slova svého rádce, která pronášel, když mu podával obří nůž. Kapala z něj stále horká ovčí krev. Oni si jen myslí, že jsou chytří. Jsou to ale pouze odporné kreatury plné hněvu a s inteligencí na bodu mrazu.

Kdyby jen tušil, jak moc se mýlil.

Kdyby jen tušil, že právě odsoudil naše království ke zkáze.

Kdyby jen tušil...