Pražský Necronomicon

Vešla jsem do knihovny a zavřela za sebou těžké dveře. Věděla jsem přibližně, kde najít to, co potřebuju, takže jsem zamířila rovnou do zadní místnosti. Cestou kolem výpůjčního pultu jsem tiše pozdravila. Ze dvou knihovnic, co se tu obvykle střídaly, byla tahle ta méně sympatická, takže jsem necítila potřebu ztrácet čas povídáním.

Připadalo, mi že malé přírodovědecké knihovně by rozdělení regálů podle témat nesmírně prospělo. Samozřejmě jsem byla vděčná alespoň za abecední řazení. Díky tomu jsem mohla zamířit rovnou k polici označené cedulkou s písmenem "N". Zbýval mi přesně týden do státnic, takže byl nejvyšší čas na to, přečíst si něco podrobnějšího o neolitu. Zvlášť když docent Brůžek, uznávaný evoluční antropolog, nepatřil zrovna mezi nenáročné zkoušející. Jeho oblíbené termíny jako třeba "hortikulturalismus" jsem sotva zvládla správně vyslovit, natož vysvětlit.

Dřepla jsem si ke spodní polici, kde jsem měla v plánu pátrat po něčem užitečném. Knihy byly dost rozházené a řada z nich ne zrovna v perfektním stavu. Povzdychla jsem si, vždycky mi vadilo neopatrné zacházení s učebnicemi. Nematoda, neotenie, Necronomicon, ne... Cože? Vrátila jsem se o kus zpátky a z regálu vysunula tlustou tmavou publikaci, s vyraženým nápisem Necronomicon na hřbetě. Působila staře a byla svázána v něčem, co mělo zřejmě napodobovat kůži. Ze zvědavosti jsem jí rychle prolistovala.

Že je text latinsky jsem jako studentka, která má mezi státnicovými předměty mimo jiné anatomii, poznala hned. Neměla jsem ale ani tušení, čeho se týkal. Takovou knihu bych očekávala spíš o patro níže, ve filosofické knihovně. Rozhodla jsem se, že ji vezmu dopředu k pultu a zeptám se knihovnice. Pokud došlo k omylu v zařazení, někdo už ji pak vezme tam, kam patří. Rychle jsem očima ještě znovu přejela regál, vytáhla tenkou brožuru s označením "Neolitická osídlení" a obě knihy vzala s sebou.

Knihovnice mi obě téměř vzala z ruky a bez čekání automaticky přejela čtečkou. Upozornění, že Necronomicon možná do přírodovědecké knihovny nepatří, mi nějak odumřelo na rtech. No co, alespoň se na to ještě doma podívám. Třeba jde o nějaký podivný vtip a pobavím se. Každopádně až po státnicích, teď mám na programu jinou četbu. Obě knihy jsem strčila do igelitky, v malém batohu už mi místo nezbývalo.

Bůhvíproč jsem z toho celého měla ale nějak špatný pocit. Jako bych dělala něco, co se nemá. Už jen při představě, jak zvláštní byla zašlá tmavá vazba na dotek, mě až zamrazilo v zádech.

„Ahoj Evo!" zavolal na mě někdo. Skoro jsem si při odchodu z knihovny nevšimla spolužáků postávajících u dveří. Byla mezi nimi moje dobrá kamarádka Veronika.

„Hlavně moc nešprtej, stejně to dáš úplně v pohodě." ozval se znovu její hlas. Nebylo mi příliš do řeči, takže jsem jen pozdravila, prohodila pár vět a vydala se ze schodů dolů. Klasická předstátnicová nervozita, pomyslela jsem si.

Na koleji jsem odhodila igelitku do kouta, připravená nejdřív strávit alespoň dvě hodiny nad latinským názvoslovím svalů končetin a až pak se pustit do Neolitu. Nebo třeba do biologie dítěte. Bolestně jsem si uvědomovala, že mezery mám vlastně ještě ve všem. Zrovna teď, když jsem poznala, jak široké jsou státnicové okruhy, nezdála se mi volba Antropologie jako magisterského oboru tak skvělá jako před dvěma lety. Ale na takové úvahy už bylo poněkud pozdě. S povzdechnutím jsem si otevřela anatomický atlas.

Po chvíli mi však došlo, že se nedokážu vůbec soustředit. Už několikrát jsem se očima vrátila ke stejnému obrázku, aniž bych si z popisků cokoli zapamatovala. Možná byl nejvyšší čas na kafe, trochu prokrastinace na Instagramu nebo jeden díl čehosi na Netflixu. Líně jsem zkontrolovala upozornění na telefonu, ale výjimečně to nebyl mobil, co mě odlákalo od učení.