Omyl? Nemyslím si! - texting

25; Úterý

Seděl jsem na svém místě a křečovitě v rukou svíral svou lavici. Čelisti jsem pevně tiskl k sobě, až mě z toho začínali bolet zuby, ale povolit jsem nemohl, jinak bych už vážně zařval ať mi na něj už nekřičí. Vrhal jsem na svého učitele z dějin až vražedný pohled, zatímco on se dohadoval s Mattym že to, co má napsané ve svém referátu, je blbost.

Už předtím jsem Mattyho práci viděl a ačkoli to bylo dost o jeho osobním názoru, bylo to vážně dobré. Dovolil bych si dokonce říct, že nejlepší z celé třídy a to neříkám jen protože jsem do něj zamilovaný.

Matty se mu svá tvrzení snažil jakkoli objasnit, ale učitel ho ani pořádně nepustil ke slovu a to mě štvalo nejvíc. Měl jsem obrovské nutkání mu nějak pomoct, ale jednak jsem přesně nevěděl jak bych to udělal a taky to jediné co bych teď asi dokázal by bylo vrazit učiteli pěstí aby na mého Sweetieho už nekřičel. Nemyslím, že bych tak sice přímo prozradil co k Mattymu cítím, ale bylo by to až moc nápadné a kdyby na mě zaměřil pozornost, brzy by mu došlo, že jeho Neznámý jsem já.

„Tohle ti prostě neuznám, Matthew!" odsekl příkře učitel a šlo jasně poznat, že více se o tom nebude vybavovat. S hrůzou jsem sledoval Sweetieho vyděšený a zklamaný obličej, když se posadil zpět na své místo. Ihned se jakoby schoulil ke zdi, u které seděl, aby vypadal co nejmenší, nejspíš aby byl co nejméně vidět. Dlouze se díval na papír na své lavici a vůbec nevnímal co se děje. Tohle všechno jsem moc dobře poznal. Vždycky se takhle ztrácí v myšlenkách, když ho něco trápí.

Tentokrát mě však překvapilo, když si rukávem své mikiny najednou protřel oči. Na první pohled bych řekl, že si utírá slzy, ale zase jsem věděl, že je dost hrdý na to aby dal lidem okolo znát, že brečí. To se taky následně potvrdilo tím, že neohroženě zvedl hlavu, narovnal se a s lehce bodavým pohledem se zadíval na našeho učitele, který už pokračoval ve vysvětlování učiva.

Ten jeden krátký okamžik se mi však zaryl hluboko pod kůži a já stoprocentně věděl, že tahle známka ho opravdu hodně ranila. Vždy se snažil být nejlepší a každý neúspěch ho netěšil, ale v tomhle případě moc dobře věděl že jeho práce je dobrá, jen učitel jí nerozumí.

Díky tomu že byl teď ale smutný Matty – i když to v tuhle chvíli už nedával tak moc znát – byla i moje nálada v háji. A to i přes tu skutečnost, že já jsem dostal ze svého referátu za jedna, což značilo alespoň nějaké zlepšení a tak i postup k opravdovému získání si mého Sweetieho. Nedokázal jsem se z toho však vůbec radovat, když jsem věděl jak to má on. Navíc jsem měl stále vztek na našeho učitele. Má jediné štěstí, že se snažím být někým lepším, takže mu nepropíchám gumy na autě. Tedy aspoň ne všechny... Možná...

Zbytek hodiny už se nic moc zajímavého nestalo, jen jsem celou dobu sledoval záda té červené mikiny, kterou Matty tak rád nosil. Ale to jsem vlastně dělal skoro pořád...

Hned jakmile zazvonilo na konec hodiny, chtěl jsem jít za Sweetiem abych mu řekl, že mě mrzí co se stalo a že byl jeho referát skvělý (samozřejmě bych to musel udělat tak aby to nebylo příliš nápadné), ale on hned vystřelil ze svého místa jako by mu hořelo za patama a já už tak nestihl nic udělat. Jen jsem sklesle sledoval jak se ztrácí v jedné z chodeb. Naštěstí jsem přesně věděl kam míří, takže jsem mohl být aspoň trošku v klidu. Věděl jsem, že tam se více uklidní a hlavně neudělá žádnou blbost.

Já se zatím rozhodl udělat si menší výlet na školní parkoviště.

***