Skandál

Seděla u Tří košťat. Sama. Popíjela máslový ležák a utápěla se v sebelítosti.

Nechtěla se opít, rozhodně to neměla v plánu, jenže k tomu pomalu směřovala aniž by si to uvědomovala. Lámala do sebe jedno za druhým. Jedním z mnoha důvodů bylo i to, že barman, který jí ho nosil, byl tak neuvěřitelně krásný a přitažlivý, že nic tak dlouho úchvatného neviděla. Dlouho o něm věděla a dlouho po něm pokukovala.

Hrozně jí připomínal jeho. Byl nebezpečně krásný jako. Flirtoval a usmíval se jako. Bavilo ho to, ale rozhodně by nikdy nezašel nijak daleko jako. Nijak vážně. Byl schopný zlomit srdce, aniž by mrknul jako.

Celý on.

Byl starší než ten čistokrevnej podvraťák. Takových pětatřicet. Děsně jí přitahoval, ale bála se. Mohla na něm oči nechat, jenže on si prostě zahrával. Jednou se usmál, podruhé si jí ani nevšiml. Značně ho to bavilo a jí to trhalo na kusy. Drásalo nervy. Štvalo. Pilo krev. Ale i těšilo.

Trápilo jí to, ale líbilo se jí to. Jaká sebe trýznitelka. Odporné.

Cítila, že i když sedí, lehce se s ní svět točí. Přesto, i kdyby měla místo krve jen ležák, stále by živě a přesně dokázala popsat, jak jí ten nafoukanej blonďatej hajzl využil a odkopl.

Hrozně se jí líbil, už několik let. Byl hotový zázrak, když jí začal věnovat pohledy a úsměvy. Nějakým způsobem se dali do řeči a pak to šlo samo. Začali se scházet. Dotýkat, líbat a jak už to tak bývá i intimně žít. Prostě spolu spali a ona z toho byla totálně na větvi!

Jednou byl milý, podruhé jí shazoval a urážel před svými věrnými. Pořád se to střídalo. Člověk nikdy nevěděl, do jaké nálady se probudí. Nerozuměla mu. Nikdy jí to nevysvětlil ani když se ptala, a že se ptala! Vždy jí řekl, že je otravná a odešel. Sprostě jí odpálkoval.

Už od první chvíle, kdy se uviděli jí ničil život a hodlal v tom evidentně pokračovat. Nezáleželo na tom, že jí šeptal do ucha laskavá slůvka, věnoval polibky a v noci si společně užívali. Jednoduše na tom... nezáleželo. Jemu ne.

Byla tak hloupá a naivní, že si snad myslela, že se kvůli ní změní. Nebo aspoň pokusí! Jak pitomá byla!!! Nikdy to neměl v plánu, nikdy to neudělá, ani se nepokusí. Nikdy.

Přátelé jí to rozmlouvali, jenže ona si nedala říct. Zamilovala se. A poručte lásce?! I když sami víte, jaký to je debil, stejnak si najdete výmluvu, abyste ho omluvili z jeho činů. No ne?

Byly chvíle, kdy věřila, že jí snad také miluje, ale vzápětí, snad aniž by si uvědomoval, to dokázal dokonale vyvrátit. V tom byl neskonale dobrý. Obdivovala ho a přitom nechápala.

Většinu nocí se milovali, tolik něhy a... Ta vzpomínka byla tak bolestivá! Asi nikdy to nedokáže pochopit.

Využíval jí, kdy se mu zachtělo. Stačilo říct nebo naznačit. Užíval si s ní, ale přece jenom si nechtěl poničit image. Když to přežene, tak v noci byl ten nejskvělejší chlap pod sluncem a přes den to největší hovado na světě.

Proč? Proč jí to udělal? Proč se k ní tak choval? Jako ke kusu hadru? Tohle si nezasloužila.

Dopila poslední  doušek. Pocítila, že se dostala do cílové čáry. Nechtěla přes. Nedopadlo by to dobře. Podívala se po lokále. Barman se k ní blížil. Tak usměješ se nebo mě budeš ignorovat?

Věnoval jí úsměv. Připadalo jí to, jako kdyby se na ní dopouštěl nějaké zrady.

"Budeš si ještě přát?" položil jí otázku sametovým hlasem. Zakroutila hlavou. Už měla dost. Poznal to na ní. Kdo by taky ne. Nebyla zvyklá pít a nesnášela stav opilosti. Nedělalo jí to dobře. Myslela si, ale když se do něj dostane, že zapomene. Aspoň na chvíli. Jenomže ona se do toho ještě víc utápěla.

Barman se na ní díval ze své výšky. Ušklíbnul se a dovolil si posadit k ní na lavici u stolu. Dotknul se jí bokem. Záměr či omyl?

"Co tě trápí?" zajímalo ho. Myslí to vážně nebo to dělá pro větší kšeft nebo tučné dýško? Podívala se mu do zelených očí a téměř se ztratila. Téměř. Zakroutila hlavou znovu. Netoužila mu to říct.

"Tys plakala?" pokračoval. Možná. Stále. Předtím i potom. Zavrtěla hlavou. Neměla sílu mluvit. "Lesknou se ti oči. Máš nádherný oči." vyšvihl jí kompliment. Proč to říká, když je stejný jako on? Jednou zájem podruhé ignorace? Podívala se na druhou stranu, do zdi. Pocítila opětovné slzy v očích.

Hrozně jí ho připomíná. Hrozně moc.

Zaznamenala dotyk na bradě. Chytnul jí a donutil jí, aby se na něj podívala. Přiblížil se k ní a bez varování a slov jí políbil. Je stejný.

Podíval se jí do očí a usmál se. "Za pár minut končím." naznačoval jí něco? Je stejný. Vstal a odešel. Přestala vnímat. Jen zavzpomínala. Samozřejmě, že na něj. Na Draca Malfoye. Už to jméno zní namyšleně a sobecky. Zlomil jí srdce. A nejen na dva kusy, ale na milion. Rozdupal je a spláchl. Jsou nenávratně pryč.

Těžko říci, kolik času uběhlo. Barman stál před ní - v civilu. Pomohl jí vstát, ale ona se zhoupla, jak jí zradili nohy, div se znovu neposadila. Barman se lehce zasmál. Tohle bude hračka.

Cestu si snad ani nevybavuje. Jen postel a barmana. Jen jejich nahotu a horkou blízkost. Je stejný.

-

Když otevřela oči, bolest jí praštila snad do celého těla, ale nejvíce úřadovala v hlavě. Sakra...

Zjistila, že není u sebe ani ve své posteli. Pokoj, ve kterém se nacházela byl vzhledově čistě mužský. Ležela napůl přikrytá a samozřejmě nahá. Zaslechla zvuk sprchy. Popadla první kousek oblečení, co našla. Pánská černá košile. Něco jí to připomínalo, ale nebylo to totožné. Jinak to vonělo. Jiným mužem.

Setkala se, se svým zjevem v zrcadle. Vlasy rozcuchané, líčení nepatrně rozmazané a ta košile jí sjížděla z ramene a tvořila neohrabané šaty s předlouhými rukávy.

Klaply dveře a z nich vyšel... Barman?!! Bílou osušku omotanou kolem boků. Neměl potřebu utírat ze sebe kapky vody. Byl tak dokonalý. Neodolatelný. Ale, co tu... Ne!

"Už jsi vzhůru? Fajn. Budu muset odejít." řekl, ale jeho hlas zněl jinak. Chladně. Věnoval jí úsměv, ale byl cizí. Koho jí to jenom připomíná? Je stejný.

V rychlosti se oblíknul. Otočil se a zíral. Netrvalo to dlouho. Došel k ní a lípnul jí pusu. Nic neříkající.

"Až půjdeš, tak za sebou zabouchni." nakázal jí a zmizel spolu s bouchnutím dveří. Byl pryč. Je stejný.

Vyspala se s ním. Pamatuje si tu touhu, ten žár. Ale co to ledové ráno? Jako by jí neznal. Jako by s ní nespal. Jako by mu byla na obtíž. Proboha! On je stejný jako...!

Klesla zpět na matraci a nepopsatelně se rozbrečela. Opět jí někdo využil. Opět se k ní zachovali jako k nějakému smetí. Využít a odkopnout. Barman to udělal stejně jako Draco.

A ona blbá a naivní - věřila. Tomu i jemu.

Zajímalo by jí, zda při další návštěvě u Tří košťat bude svítit slunce nebo mrznout. Je stejný...

-   

Všichni se to dozvědí.

Všichni budou vědět, co z ní udělal. Co páchá dál. Tohle nebyla ona. Tohle nebyla ta stará Hermiona Grangerová. Za to může on! Draco!

Ale jak je možné, že jsou si až tak děsivě podobní? Je to náhoda nebo jsou takový úplně všichni?

Nic z toho se nemělo stát.

Nic. Z. Toho.

Nikdo se neměl stát.

Ani Draco, ani barman.

Bože! Ona se tak nenávidí!

-

Bude to - skandál.