018 (Finn Wolfhard)

3. Kapitola

U je to týden co jsem utekla a schovávala se po nocích v lese. Bylo to těžké, protože jsem byla strasně moc unavená, ale pokaždé jsem se bála usnout, jelikož jsem se nechtěla dostat zase zpátku odkud jsem utekla.

Když jsem další hodinu chodila sem a tam, tak jsem si únavou sedla na zem, protože už jsem nemohla dál.

Musela jsem únavou usnout, protože mě probudilo až praskání větviček za mnou. Neváhala jsem ani chvilku a přesto že jsem byla hodně unavená jsem se rychle rozběhla dál a ani se neotáčela jestli ten dotyčný běží za mnou.

Po chvilce jsem si všimla, že předemnou je světlo, které bylo čím dál tím víc větší a tak jsem se rozeběhla za ním a ocitla se před městem, které jsem vůbec neznala.

Běžela jsem temnými uličkami a snažila jsem se co nejvíce vyhýbat lidem, ale pak když jsem se otočila, tak jsem si všimla chlápka, který běží za mnou.

Neváhala jsem ani chvilku a rozeběhla jsem se téměř okamžitě do hloučku lidí s domněním, že se mu ztratím. Když jsem si myslela, že jsem ho konečně setřásla, tak jsem se ocitla ve slepé uličce.

Tohle je můj konec, pomyslela jsem si. Postava se ke mně pomalu blížila a já se pomalu smiřovala s tím, že nikdy neprožiju život podle sebe a zůstanu tak navždy uvězněná v laborkách. Klidně jsem se mohla teleportovat, ale na to jsem v tuhle chvíli úplně zapomněla.

Když byl u mě, tak mě chytil vrazil mi pěstí do obličeje; párkrát kopl do břicha až jsem uslyšela křupnutí; dupl silně na nohu, která následně taky křupla; chytl za zápěstí; pichl mi injekci, díky které mi utlumil schopnosti, abych je nemohla používat; strhl na zem a táhl pryč ze slepé uličky.

Křičela jsem, házela jsem sebou, brečela a volala o pomoc jako by mi šlo o život, protože mi o něj opravdu šlo.

,,Né! Já tam nechci! Pusť mě! Né!" řvala jsem furt hystericky dokola a snažila se dostat z jeho sevření.

,,Hej ty! Neslyšel jsi ji?! Pusť ji! Nebo-" chlap, který mě držel se otočil a skočil do řeči osobě, která mluvila naším směrem ,,Nebo co?!" řekl posměšně.

Když jsem se podívala na tu osobu u které jsem uznala že jde o chlapce co po mém únosci zařval, tak jsem si mohla všimnout menší skupinky pěti lidí, která stojí na druhé straně chodníku zády knám. Asi se o něčem bavili.

Pořádně jsem si začala prohlížet chlapce, ale chvilku mi to trvalo, protože jsem měla zamlžené oči pd slz. Měl kudrnaté havraní vlasy, které mu trčely na všechny světové strany a nádherné rysy v obličeji, které jen tak u nikoho nevidíte. Tipovala bych ho tak asi na šestnáct až sedmnáct let.

Když to můj únosce dořekl, chlapec se k němu rychlou chůzí rozešel a začal se s ním prát. Já jsem se snažila zvednout, ale nemohla jsem, protože mi ten hajzl zlomil nohu. Hodně to bolelo.

Aspoň jsem se plazila co nejdál od nich, abych se mohla pomocí lampy zvednout a co nejrychleji utéct. Když jsem se zvedla, tak jsem se držela aut abych se mohla o ně opřít při útěku, ale bylo to těžké, protože jsem se klepala jak ratlík a přes nové slzy jsem opět neviděla.

Jakmile jsem se dostala do bezpečné vzdálenosti od nich, tak se mi podařilo zakopnout a já se políbila se zemí. Rychle jsem se otočila na záda a do očí mi vytryskly další slzy bolesti, jelikož to břicho hodně bolelo.

Po chvíli jsem zaregistrovala jak chlapec stojí nad mým únoscem a s někým si volá. Řekla bych že asi volal policii. Když si telefon schoval zpátky, tak se rozhlídl kolem a jakmile si mě všiml, tak se rozešel mým směrem.

Klekl si přede mně a zeptal se starostlivě: ,,Jsi v pořádku?" Zakroutila jsem hlavou na náznak, že nejsem v pořádku a pomalu se od něj začala odsouvat.

,,Neboj se, já ti neublížím. Mimochodem já jsem Finn Wolfhard. A ty?" řekl s úsměvem na tváři.

,,Lara. Jenom Lara."

Jsem zpátky! Konečně už zhruba vím o čem psát, takže knížka už bude zase pokračovat! Yeey! Budu ráda za zpětnou vazbu, kritiku a nebo opravení chyb, moc by mi to pomohlo. Jinak mějte hezký den.
Vaše Nel💖

663 slov💞