Nikdy víc (DOKONČENO)

Nikdy víc

          „Kde se zase fláká?!" zahromoval Jiang Cheng a škytl. Dal si hřbet ruky před ústa a chvíli to vypadalo, že se chystá signovat stůl obsahem žaludku, jak si říhl. Ale jen okamžik.

          „Bratře Jiangu, klid," pokusil se Nie HuaiSang zmírnit jeho obavy. „Však on se bratr Wei brzy vrátí, nemusíš se o něj tolik bát..." položil mu dlaň na rameno.

          Jiang Cheng trhl hlavou a pokusil se na chlapce vedle sebe zaostřit. Neúspěšně.

          „Kdo se o něj bojí?!" zvýšil hlas. „Jen už není co pít..." naoko si povzdechl a demonstrativně obrátil džbánek od Císařova úsměvu dnem vzhůru, aby HuaiSang viděl, že už tam skutečně není ani kapka pálenky.

          Jeho společník se uchechtl.

          „A-alespoň trochu vystřízlivíme, než se vrátí, abychom mu pak stačili." HuaiSang si unaveně promnul krk. Však bylo tak pozdě v noci, že už bylo vlastně ráno. „Ach, bratře Jiangu, tvůj bratr je vážně úžasný! Kolik toho vydrží...? Je možné ho vůbec opít?" zajímal se.

          Jiang Cheng se zamračil a sjel Nie HuaiSanga temným pohledem.

          „Jdu pro něj!" zvedl se a zapotácel.

          „A-ah!" Nie HuaiSang byl vzápětí taky na nohou, aby ho podepřel.

          Jiang Cheng ho od sebe odstrčil, ale protože šel okamžitě opět k zemi, HuaiSang se nenechal odradit a znovu se k němu vrhl. To už ovšem Jiang Chengovi nohy vypověděly službu a tak se svalil na zem i s HuaiSangem, který ho neudržel.

          Leželi na sobě. Jiang Cheng na zádech, Nie HuaiSang na něm. Z té náhlé blízkosti a trapnosti situace chlapce z Qinghe polévalo horko. Uzarděl se.

          „B-ratře Jiangu, jsi v pořádku?" zeptal se starostlivě. Sám už měl také hodně vypito. Hleděl na ostré rysy A-Chengovy tváře a dovolil si odhrnout mu pramen vlasů z obličeje. Nevšiml si dřív, že je vlastně docela hezký. Mezi všemi těmi nádhernými muži v Oblačných zákoutích, kterým vévodili nefritoví bratři, a s Wei WuXianem po boku se zdál být možná nadprůměrný? Ale takto zblízka... Polkl.

          Jiang Cheng se praštil do hlavy. Ne příliš, přesto měl ještě rozostřenější vidění než pouhým vlivem pálenky. Ta osoba, která na něm ležela s nohou mezi jeho stehny a právě mu s něhou odhrnula pramen vlasů, kdo to byl?

          „Hm," zavrčel v odpověď a chytil se za hlavu.

          A-Sanga svrběly prsty. Hleděl na tenké přísné rty stejně starého dědice klanu Jiang a úplně mu z toho vyschlo v ústech. Myšlenka na polibek ho zastihla nepřipraveného. Chvějícím se palcem mu letmo přejel přes rty. Jen jemně. Tak, aby to sotva cítil...

          Ale i ten slabý vjem přiměl A-Chenga intuitivně vyjít tomu prstu vstříc.

          HuaiSangovi se krátil dech. Srdce mu bušilo tak rychle, jakoby se mělo co nevidět náhle zastavit, protože takové tempo přeci nemůže vydržet... Chtěl víc!

          Jakýsi slabý hlásek někde vzadu v týle mu říkal, že by to neměl dělat, že je to opravdu moc, moc špatný nápad...

          Olízl si rty. Sehnul se. Posunul dlaň na Chengovu tvář a jemně ho hladil až k uchu. Cítil, že je vzrušený a přes šaty také to, že v této lapálii není sám. Bylo to trapné!