Mute [L(G)BT] | CZ

4.

Reece a nejspíše ani ten Blake, ať už ve skutečnosti Blakem byl či nikoliv, mezi sebou kupodivu komunikovali ještě další měsíc. Mladší z nich z toho byl naprosto nadšený. Nikdy neměl nikoho mimo rodinu, kdo by to s ním vydržel tak dlouho.

To proto, že neví, že jsem němý, říkal si pokaždé, když o svém neznámém známém přemýšlel.

Za tu domu, co si psali každý den, už začínal nabývat podezření, že druhá strana nelže. Na internetu si však nikdy nemohl být jistý.

A tak radši o ničem stále neřekl svému bratranci a ani to neměl v plánu. George by nejprve přetrhl jeho, a pak by si osobu odpovědnou za druhou stranu virtuální konverzace stihl najít dřív než Google mapy, aby ji mohl roztrhnout taky.

To, že si však našel někoho, koho by s oběma zavřenýma očima mohl nazývat svým... dejme tomu kamarádem, neslo ale i jiné nevýhody než jen to, že ho musel zatajovat svému spolubydlícímu.

Reece: Ahoj. Nudím se, takže píšu tobě.

Reece: Jak se máš?

Reece: Mně se dneska docela špatně vstávalo a ve škole to klasicky byla nuda, ale jinak je vše běžné.

Reece: Asi tu teď nejsi, co?

Reece: Promiň, nechám toho.

Reece: Ušetřím tě a nebudu spamovat jako ty. :D

Občas se stávalo, že se cítil osaměle, i když měl v životě o jednoho člověka navíc. Bylo to paradoxní, ale vlastně měl občas pocit, jako by někdy byl sám ještě víc. Asi proto, že věděl, že by s někým komunikovat mohl, ale ten někdo neměl čas...

Do večera se nedočkal žádné odpovědi a druhý den ráno taky ne. Ve škole se přistihl, jak občas během hodin přemýšlel nad tím, co asi jeho neznámý známý dělal, že na něj neměl čas. Bylo to ale špatně, měl by dávat pozor... ale to zkrátka nešlo.

,,A odpověď mi řekne... třeba... tamhle ten mladý muž," ozvalo se těsně před tím, než se hlavy všech přítomných otočily právě na něj.

Zmateně se nejprve podíval okolo sebe, než mu pohled padl na ženu sedící za katedrou. Právě měli suplovanou hodinu. Tahle žena ho neznala. Nevěděla, že byl němý.

,,No, tak povídejte," založila si ruce v bok a sjela ho přísným pohledem, ,,tohle už byste všichni měli vědět."

Zelenooký už se nadechoval k tomu, aby mohl začít ke svým gestům i artikulovat, avšak jeho ruce ho zradily. Celý se šíleně klepal, a jaksi se příliš bál na to, aby je jenom zvedl do takové úrovně, kde by je suplující učitelka mohla vidět.

,,No, já čekám."

Cítil, jak mu začalo tepat ve spáncích. Srdce mu snad mělo každou chvíli vyskočit z hrudi a přesto měl pocit, jako by se zbytek jeho těla úplně zasekl.