Lidé se k sobě chovají všelijak, né vždy dobře. Oprostit se tudíž od reality může být fajn.. Problém nastává, když nepoznáte co realita je a co není.
Je to překopaný komiksový příběh, který si připravuji. V téhle verzi jsem se snažil spíš nějak odká...
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
,,Kámo nakládal jsem jí celej večer. Ta piča má zase novýho. Viděla jsi, co si dala na ten instagram? Čum na ní, ona si snad myslí, že může nosit kraťasy. S Anetou jo? Já myslel, že chodíš s Natkou. Ne. S tou jenom spim. Proč ta druhačka furt postuje fotky s tim jejim, vždyť jsou oba nechutní. Ty noví prváci jsou uplně vypatlaný. Ti čtvrťáci jsou toxický mrdky"
Těmito větami promlouvají školní chodby a okolí ve kterém žiji každý den. A Samozřejmě je to v pořádku. Je přece v pořádku a normální, že si lidé.. povídají.
Hh. Lidé.. Ti už dávno neexistují. Zbyly tu jen kreatury, výplody lidského chování. Vídám je skrze malé okénko, jak si vykračují po bílých chodbách v bílých hadrech a celé dny je slyším si šuškat o druhých. I když je všude bílo a čisto, žijeme v té největší špíně, jakou jsme si dokázali vytvořit. Že je to přehnané? Možná ano.. možná ne. Stejně je k podivu jak jsem k takovému závěru přišel.
Teď už na čase moc nezáleží, ale začalo to zhruba o 2 DNY DŘÍVE
Po tak výživném dni ve škole kde jste se dozvěděli milion zbytečných informací o lidech, které stejně nikdy nepotkáte máte chuť na dvě věci. Zabít sebe, nebo ostatní. Sebe mám moc rád, takže volba je jasná. Bohužel, to by mi asi neprošlo. Takže zbývá třetí možnost. Zavolat Štěpánovi a pomocí jeho zdrojů se z téhle reality alespoň na chvíli vymanit. Po mém telefonátu netrvalo dlouho a Štěpán se ke mně připojil na cestě domů.
,,Nazdar Steve, tak co? Jdeme rovnou?" Touhle větou miŠtěpán jasně připomenul jak se nerad s něčím zdržuje. A ačkoliv ztripovat se hned po škole je super představa, tak jsem napřed ještě musel překousnout pár nepříjemností. No.. pár.. Jednu, velkou, starou a kurevsky pedantskou ženskou. Nakonec jsme se dohodli, že půjde se mnou, já udělám co musím a pak už se vydáme na "výlet".
Po příchodu mě hned přivítali klasické fráze jako ,,Noo.. kdes byl?!! Myslíš, že tu všechno oddřu sama? Copak nevíš jak jsem vytížená?! Čekam na balíček a večer má přijít Irena!"
75ti letá babka, cvaká kostma, kůži tahá za sebou a maso se jí změnilo na kaši po těch 30ti letech sezení v tom zaprděným křesle. Ale je vytížená.
Pff.. No co.. Věci jsem splnil a teď je na řadě zábava. Už ve výtahu jsme své jazyky pohostili magickými papírky, abychom zabili tu časovou prodlevu. Vyšlo to krásně. 45 minut po užití, když jsme se už dostávali hlouběji do lesa, začlo LSD fungovat. Byla to příjemná změna. Ani nedokážů popsat co všechno mi proběhlo před očima.
Po pár hodinách toulání se v lese a pozorování světýlek vyrůstajícíh z hub, jsem si jaksi všimnul Štěpánovo nepřítomnosti. Kurva kam zmizel? Zdálo se mi to, nebo jsem v tom lese byl opravdu sám? Telefon nezvedal, mohl jsem se vydat všemi možnými směry, ale Štěpán nikde. Uplně jsem ztratil pojem o čase. Než jsem se dvakrát otočil, byla tma, display telefonu mi vypálil do očí, že bude 23:15 a kromě toho, že jsem nevěděl kde je Štěpán, tak jsem už ani nevěděl, kde jsem já sám. Kurva je noc a já jsem se ztratil v lese.
LSD už odeznělo a vše bylo v "normálu". Teda.. to jsem si myslel. Po nespočtu nadávek a větviček zapíchaných v ksichtě se mi začala propadat zem pod nohama a následoval pád. Dopadl jsem na tvrdou zem a při pohledu k nebi jsem si říkal, že už se to nemůže víc posrat.
No kurva! Jsem zvědavej jak se teď dostanu zpátky. Jsem snad v nějakym tunelu nebo jeskyni. A na jejím konci něco svítí. Něco? Hovno! Je to někdo. To jsem snad furt na tripu. Na konci jeskyně se na obří houbě válela nahatá nasvícená týpka.
,,Em.. Promiňte?" Snažil jsem se opatrně ptát, kdo, kde a proč. ,,Heh.. vypadáš vystrašeně. Neboj se a pojď sem blíž" dostalo se mi odpovědi.. ,,To je fakt divný, že jsem vystrašenej" Pomyslel jsem si ironicky, ale přistoupil jsem tedy k týpce blíž. Začla mlejt něco o falešnosti a přetvářkách lidí. To pro mě neni nic novýho. O to víc mě sralo, že se mi tahle skutečnost musela vesrat i do tripu. ,,Jaký by to asi bylo, vidět lidi bez masek?" Touhle větou mě zaskočila a zaujala zároveň. ,,Jaký by to bylo, servat z nich tu krycí vrstvu a prohlídnout si je pod tou nastraženou lidskou kůží?" Jak to sakra myslí? Teda chápu jí, ale co s tim mám jako dělat? Začíná to bejt ujetý. Týpka se ke mě přiblížila a strčila do mě. Nemohl jsem se hnout!!. Jen jsem cítil jak se pomalu a plynule propadám do nicoty.
,,Ty sráči!!" Vzbudil mě líbezný hlas mé babičky. Přemýšlel jsem jen nad tím, že se mi buď včerejší den celej zdál, nebo jsem se večer dostal normálně domů a jenom si nepamatuju jak. Napsat Štěpánovi byla jediná rozumná věc co mě napadla. ,,Děláš si prdel, že pořád vyleháváš?! Jak si to představuješ?! Nechtěj mě nasrat ty spratku!!" To by mi to samozřejmě nesměla tahle milá duše překazit. Vstal jsem, že se pujdu babice slušně omluvit a následně splním svoje povinnosti. Když jsem ale došel mezi dveře, málem mi srdce prokoplo hrudní koš.
To nebyla babka. Ale obří rozhlasový tlampač s biologickýma nohama. Bylo to posetý žílami a mělo to kurva i zuby s jazykem!! Vyběhl jsem z bytu jako nikdy. Málem jsem se rozjebal na schodech. Když jsem vyběhl z paneláku, myslel jsem, že vybliju plíce.
,,No a tak jsem ho nechala. Dobře si udělala. Jako nechápu jak jsem s nim vůbec mohla bejt" Zaslechl jsem hlas za rohem paneláku a hned ho poznal. Určitě to byla Mirka. Ten typ holky co se na někoho zasere a otravuje ho, dokud člověka uplně nevysaje. Tohle bylo poprvé co jsem byl rád, že je poblíž. Radost mě přešla, když jsem k ní došel. Mirka ani její kamarádky tam nebyly. Koukal jsem se na přerostlýho komára s očima mimo důlky. Ty oči koukali přímo na mě. Vedle něj stála zasraná past na medvědy s vyrostlýma rukama po boku a místo kovových hrotů měla reálný ostrý vysázený zuby. Třetí stín na mě vrhala dvoumetrová vagína. Na té nebylo nic zvláštního.. byla to asi největší píčovina ze všech.
Takovej bad trip jsem ještě nezažil. V zoufalství jsem hodil sprinty s několika zaškobrtnutími na poslední místo co mě napadlo. Musim se dostat někam mezi lidi. Musim na námko. Běžel jsem bez zastavení. Když jsem cíle dosáhnul, došel mi dech. Nebyl jsem na námku plném lidí. Náměstí zaplňovaly kreatury. Nebyly to ani bytosti. Byly to věci, odpad, špína, samá past a faleš. Obří žilnatý čůráci vedle jiných žilnatých čůráků, zmije se zmalovaným ksichtem od make-upu, srdce zechcané krví, z jedné strany nasvíceno sluncem a z druhé prolezlé červy, chodící fotky před zrcadlem, hovna se ksichtem jak posranej pan Hankey.
Pak mi to došlo. Za tohle už nemůže LSD. Ani se mnou není nic špatně. Naopak. Masky opadly, krycí vrstvy popraskaly a já poprvé v životě vidím ty povahy kolem sebe takové, jaké opravdu jsou.
Kdo byla ta týpka z jeskyně? Nevím. Ale probudila mě ze slepoty.
