Skutečně to chceme?

Píše se rok 2066. Jemné sluneční paprsky a dětský smích z blízkého parku prostupují pootevřeným oknem do potemnělé pracovny. Ve světle se zlatě třpytí vznášející se částečky prachu a dopadají na vypolstrované šedivé křeslo, ve kterém sedí starý muž. Sedí v obleku z kvalitních umělých vláken. Ve tváři se mu usadil smutek a beznaděj nesouvisející s pokročilým věkem. Lehce propadlé tváře zakrývá prošedivělý plnovous a jeho skelné tmavé oči, jejichž okraj zdobí hluboké vrásky, hledí ven. Dům, jež sousedí s parkem, by v jiné době a za lepších časů mohlo být úžasné místo k radosti a zaslouženému odpočinku. „Má radost je pryč. Zemřela kolem roku 2057 a s ní i mé velkolepé plány.“

Nicolas Green, nadějný mladý absolvent univerzity Yale v New Havenu, se stal nejmladším asistentem uznávaného vědce na poli genetiky Francise Collinse. V roce 2015 se společnost National Human Genom Resarch Institut (NHGRI) v Marylandu zabývala dekódováním lidského genomu. Tento výzkumný tým, jehož se stal Nicolas součástí, se soustředil na patentování genů, které bude možné využít k léčebným postupům. V praxi by to znamenalo, že v budoucnu bude možné předepisovat léky na míru podle genetického profilu pacienta. „Kolem roku 2050 se nemoci na molekulární úrovni budou léčit, ještě než se projeví,“ predikoval F. Collins.

Mnoho let výzkumu přineslo očekávaný výsledek. Roku 2049 bylo sto procent lidského genomu rozkódováno. Obelstili jsme přírodu a vymýtili nemoci. Byl to nový začátek lidstva, začátek dokonalého světa.

NHGRI bohužel nebyla jedinou institucí a další společnosti prahly více po komerčním využití, než léčebném. Za pouhých osm let se stal z geniálního přínosu, obrovský problém. Nicolas byl zděšen, ale takto rozjetému vlaku mohl už pouze přihlížet. Ostře vystupoval proti kolegům, kteří praktikovali za nemalé peníze změny povahových rysů, temperamentu, navyšování IQ a v neposlední řadě pozměňování vzhledu dle přání rodičů či nynějšího ideálu krásy. „Někdy však snaha o zlepšení může paradoxně vést ke zhoršení…“ varoval Nicolas v jednom z mnoha protestních článků. „… Jsme natolik chytří, abychom věděli, jak vyřazení špatného genomu ovlivní náš vývoj jako druhu?“ Setkal se s nepochopením. Lidé, dychtící po plném využití nových možností, byli vůči jeho názorům slepí a hluší.

Až tak daleko se zatoulaly myšlenky a vzpomínky našeho nešťastného pozorovatele. Kdyby před sedmi lety neprodělal náročnou a nákladnou operaci obou očí, zřejmě by tak ostře neviděl, k čemu přispěl. Vidí překrásné čtyřleté děti, které plynně čtou, malují obrazy a zasvěceně debatují. Jsou dokonalé, bez jediné pihy, ale chybí jim úsměv. Jejich rodiče jsou tak pyšní na to, co jsme stvořili. Na druhé straně parku je slyšet křik a smích. „I když tam mé zorné pole nevidí, s jistotou vím, že tyto děti jsou pro své nemajetné rodiče dokonalé takové, jaké jsou. Špinavé od trávy, s pihami, rozcuchanými vlasy a rozbitými koleny. Ale jsou šťastné, alespoň pro tuto chvíli, než je společnost označí za méněcenné.“ Náš muž se slzami v očích odvrací pohled do své pracovny. Na čestném místě v prosklené vitríně spatří nejvyšší ocenění, jakého je možné dosáhnout. Nobelova cena, za výzkum v genetice, nesoucí jeho jméno. Když hledí na svůj odraz ve skle vitríny, nevidí úspěch ani obdiv. „Já, Nicolas Green, jsem to způsobil. Zbořil jsem poslední zeď. Důsledkem je nová generace „dokonalých dětí“ a prohlubující se třídní propast mezi majetnými nepřirozeně inteligentními nebo-li geneticky upravenými a těmi druhými. Můj velkolepý začátek nás vede k tragickému konci.“