Felix všechno zařídí (Drarry)

Felix všechno zařídí

Harry si to pod neviditelným pláštěm pádil chodbami přímo k Hagridově roubence. Před východem z hradu se ovšem zastavil. Proč by měl vůbec chodit k Hagridovi? Má neviditelný plášť, přeje mu štěstí, proč by se nemohl vydat někam jinam? Někam kde ještě nebyl? U svého obřího přítele to přeci zná jako své boty. 

Otočil se tedy na pomyslném podpatku a vydal se ke shodům vedoucím rovnou do sklepení s bláznivým úmyslem navštívit svou nemesis. Když však stanul před vchodem do společenské místonsti zelených, došlo mu, že nezná heslo. Jak by taky mohl. Chvíli tam stál, a hypnotizoval obraz, jako by se snad měl pod jeho upřeným pohledem otevřít. Smozřejmě, že se nic nestalo. Náš milý Harry se tedy odporoučel k protější stěně a usadil se na studenou podlahu. Dlouho si ovšem neposeděl, téměř ihned do chodby vkročila nějaká zmijozelská studentka a mířila si to přímo k vchodu. Vyvolený chlapec byl bleskurychle na nohou a když řekla heslo a obraz se otevřel, tiše jako stín ji následoval. 

Rozhlédl se po místnosti, do které právě vstoupil. Už tu jednou byl, ale přeci jen, tehdy mu bylo jen dvanáct a dost toho stihl pozapomenout. Nechápal, jak tu můžou zmijozelští přežívat. Byl zvyklý na  hořicí krb, teplou červenou barvu všude kolem a téměř neustále panující přátelskou atmosféru. Společenská místnost hadů, toho ale byla pravým opakem. Jen nad tím zavrtěl hlavou a vydal se k dalším schodům, které by mohly vést do ložnic. A taky že vedly. Vstoupil do dveří, které se mu zdály správné. Nemusel vůbec pochybovat, že by to bylo jinak, Felix přeci všechno zařídí. 

Nepoznával tu žádné Dracovy věci, ale s tím si hlavu nedělal. Určitě tu je správně. Usadil se na jednu z postelí, vytáhl si nohy nahoru a zůstal sedět v tureckém sedu. Částečně ze sebe také shodil plášť, ale jen tak, aby si ho mohl zase rychle hodit přes sebe, kdyby do pokoje vstoupil někdo jiný, než Draco. 

Konečně mu začaly docházet jeho činy. Sakra, vždyť tu z kdoví jakého důvodu sedí v pokoji toho odporného Malfoye v době, kdy by měl shánět pro Brumbála Křiklanovu vzpomínku. No dobře, zas tak odporný Draco nebyl, Harry vlastně netušil, jaký má na něj teď názor. Bylo to celé zamotané. Dřív si byl Harry jistý, že ho nesnáší, že je to slizký zbabělec, ale poslední dobou se dost věcí změnilo. Dokonce se parkrát přistihl, že ho pozoruje jak pracuje na svém lektvaru, jak sedí ve Velké síni a snídá… Harryho nikdy nenapadlo, že by se mu mohli líbit chlapci. Nikdy by ho nenapadlo, že by se mu mohl líbit ten zmijozelský blonďák. 

Z myšlenek ho vyrušilo až cvaknutí kliky a zvuk otvírajících se dveří. Harry nečekal, že by se tu někdo mohl objevit tak brzy. Polekaně sebou trhl, až mu neviditelný plášť sklouzl ze zad.

Před ním stál Draco. Koukal na něj, jako by byl snad obrovský tlustočerv, nacpaný ve sváteční róbě madame Maxime. Kdyby to bylo možné, pravděpodobně by mu brada upadla až na zem. 

Harry se na něj mile usmál, ale Draco se vůbec neměl k tomu, aby mu široký úsměv opětoval.

,,Co, kurva, děláš v mém pokoji, Pottere?!” vyjel na něj s křikem okamžitě.

Harry, omámen lektvarem štěstí, díky kterému nečekal tak kurtou reakci, popadl svůj plášť, a postavil se.

,,Nemusíš tak křičet” informoval ho o dost potišeji.

,,Vypadni” vydechl rozsupeně. ,,Vypadni!” Zařval na něj znovu, ale Harry stále stál na místě a upíral na něj své zelené oči.

To Draca však neodradilo. Podíval se na černovlasého chlapce, pohledem, který by mohl klidně spálit na popel, obešel ho a násilím ho začal tlačit pryč z pokoje. U dveří se ale Harry zastavil, takže Dracovy ruce, které ho neúprosně tlačily pryč, nyní skončily na jeho hrudi. 

,,Vážně to chceš? Aby všichni viděli, jak vystrkuješ Harryho Pottera ze svého pokoje? Co myslíš, že by si asi o tobě mysleli tví spolužáci? Co myslíš, že by je napadlo, kdyby viděli dva chlapce opouštět jinak prázdný pokoj?” Nahodil Harry s důležitým výrazem ve tváři.

Draco si ho chvíli měřil pohlededem, pravděpodobně zvažoval své možnosti. Nakonec ho od sebe s odfrknutím odstrčil a odešel k oknu, kde se rukama opřel o parapet.

,,Co tu vůbec chceš?” Zeptal se po chvíli, již o dost klidněji, Harryho. Ten se mezitím zase sesunul na zem.

,,Chtěl jsem tě navšívit, pozdravit a tak…” odpověděl mu jednoduše, opírajíc se zády o postel. 

Mladý zmijozel se na něj otočil s opravdu zmateným výrazem. Odlepil se od okna a vydal se k němu.

,,Nemáš teplotu?” otázal se ho a dál si ho měřil nechápajícím pohledem.

Harry si jen přiložil dlaň na čelo, aby se ujistil že mu nic není. Ohrnul spodní ret a zavrťěl na Draca hlavou v záporném gestu.

,,Proč by jsi chtěl teda navštívit zrovna mě?” Položil mu další otázku druhý chlapec, který stále nechápal, o co tu jde, a usadil se naproti němu.

Harry na to jen několikrát zacukal rameny. Sám pořádně neznal důvod, proč tu právě seděl. ,,Nikdy jsme se moc nebavili…”

,,No právě Pottere, nikdy jsme se nebavili. Právě proto se ptám, co tu, k čertu, děláš.”

,,Nezlob se na mě, prosím” zažadonil potichu Harry a Draca jako by to snad zase usadilo. Jak by se mohl zlobit na někoho takového. Blonďák se místo jakékoliv další zloby přesunul vedle něj a dál už se na důvod jeho návštěvy neptal.

,,Nebou tě shánět ti tví kamarádičci?” Zeptal se po chvíli Harryho. Posledních pár slov vyplivl, jako by to byl jed. Harry na odpověď jen znovu zavrtil hlavou v záporu. Hledat ho nebudou, ale pravděpodobně po něm budou chtít nějaké informace, ne-li rovnou pravdivou vzpomínku.

Zvedl se na nohy a zamířil si to ke dveřím. ,,Neměl jsem sem chodit” poznamená krátce a potichu.

,,Počkej, kam jdeš?” v tu chvíli byl na nohou i Draco a za zápěstí si ho přitáhl k sobě. “Blázníš? Před chvílí jsi mi vysvětloval že tě nemůžu vystrčit z pokoje a teď chceš prostě odejít? Vždyť tě všichni uvidí!” Vyprskl na něj. Už to byl zas ten starý Draco. Pevně svíral jeho zápěstí a držel si ho opravdu blízko u sebe. 

A pak Harry udělal něco, co ani jeden z chlapců nečekal. Naklonil se k Malfoyovi, překonal tu vzdálenost mezi jejich rty a políbil ho. Nejdřív jen jemně a nejistě, ale když se Draco nebránil, byl stále po jeho rtech hladovější. Přestal cítit pevný stisk na své ruce, využil toho a zabořil ji do jeho zlatých vlasů. Utápěl se v jeho rtech. Začínal mu docházet dech. Nakonec se od jeho rtů přeci jen odlepil a další chvíli se jen vpíjel svýma očima do těch jeho. Ani jeden nebyl schopen slova. Harry udělal pár kroků vzad a vytáhl svůj neviditelný plášť. 

,,Neuvidí” mrkl na Draca a přehodil si ho přes sebe. S těmito slovy zmizel za dveřmi jeho pokoje a nechal ho tam, samotného, překvapeneho a ohromeného dál stát.