Alice Longbottomová ví, že ji Barty Skrk zachránil před šílenstvím. Ví, proč to udělal. A taky ví, že je naprosto pitomý nápad, jít ho navštívit do vězení. Jenže jeho čin v ní probudil vzpomínky na jejich společnou minulost a ona potřebuje znát odpo...
Alice Longbottomová a Barty Skrk - ship, který nejde dohromady? Kdepak, v mé hlavě je možné všechno! Už ani nevím, jak a kdy přesně mě spojení těchto dvou napadlo. Skrk však vždycky patřil do mých úplně nejoblíbenějších postav a dlouho jsem o něm chtěla napsat nějakou povídku. Nakonec se mi k tomu jakýmsi způsobem přímotala i Alice a pak už ti dva začali vyprávět svůj příběh - na me zbylo jen, napsat ho. Takže tady to máte. Ship #Balice!
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
„Paní Longbottomová, jste si tím jistá?" zeptal se opatrně malý, obtloustlý čaroděj a rozpačitě mačkal v prstech papír, který dával Alice povolení, navštívit přísně střežené cely na Ministerstvu. Sem přiváděli ty, které čekal soud před Starostolcem. Ten však měl být pouhou formalitou. Nikdo nepředpokládal, že by byli omilostněni. Čekal je Azkaban, zcela určitě.
Alice odhodlaně vystrčila bradu a snažila se znít sebejistě, ačkoliv ruce se jí třásly nervozitou a strachem. „Ano," odpověděla krátce. Na delší odpověď si netroufala.
„Hmmm, ehm," zamumlal čaroděj a opět sklonil oči k lístku, aby ho mohl nejméně posté zkontrolovat. Posunul si brýle na nose. Poškrábal se v uchu. Pak znovu zdvihl oči k mladé čarodějce, která před ním stála tak sebejistě a neohroženě.
„Proč si ho přejete vidět, paní Longbottomová? Nejsem si jist, jestli..." zaváhal, „samozřejmě mi do toho nic není, ale přece jen..."
Alice věděla, co se jí pokouší říct. Její matka jí to opakovala celý týden-v různých obměnách.
Je to bláznovství.
Co když ti něco udělá?
Ten chlap mučil tvého manžela tak dlouho, dokud nezešílel, proč ho proboha chceš vidět?
Mysli na své zdraví, Alice!
Promerlina, Alice, copak jsi úplně přišla o rozum? Ach, omlouvám se, zlatíčko, nemyslela jsem to takhle...
Jenže nic z toho ji nemohlo odradit. Byla vyděšená, vyklepaná, naštvaná, zlomená, ale když se k něčemu odhodlala, nikdy neustoupila. Stejně tak tomu bylo s rozhodnutím, že půjde sem.
„Jak jste řekl, nic vám do toho není," zašeptala. Její hlas byl tichý a klidný, ale zároveň v něm zaznívala patrná hrozba. Kdyby tu teď stála šestnáctiletá verze Alice, pronesla by nejspíše něco jako: tak už mě pusť a nevyzvídej, ty dědku starej, vobtloustlej. Radši si dej klobásku a mě nech na pokoji.
Už jí však nebylo šestnáct. Byla dospělá žena s ročním dítětem a šíleným manželem, který si nepamatoval ani vlastní jméno, natož to její. Pokud se od svých pubertálních let něco naučila, tak to, že nazývat lidi starými a obtloustlými rozhodně není dobrý nápad, pokud od nich něco chcete-i kdyby to bylo pravdivé označení.
