...do nemocnice jsem přiběhla rychlostí blesku.
hledala jsem doktora a když jsem ho našla, tak jsem se ho začala ptát na Péťu.
řekl mi, že je možné, že mu bude možná chvíli dělat problém si na všechno vzpomenout, ale jelikož je mladý, tak by to nemělo přetrvávat nějak dlouho.
otevřela jsem dveře a viděla, že nás zaregistroval, ale řekl ,,dobrý den."
to mě zarazilo a vylekalo a přepadla mě panika, že si na mě nevzpomene už nikdy a všechno hezký, co jsme prožili, bude už jen v mý hlavě.
opatrně jsem šla k němu. ptal se mě, kdo jsem. snažila jsem se zadržovat slzy a trochu mu osvěžit paměť a říkala mu různý gesta, který jsme měli společný. zbytečně, nevzpomínal si. řekla jsem si, že radši půjdu. zastavila jsem se na chodbě s doktorem a ten se mě snažil utěšit, že po takovémhle šoku organismu může trvat i několik dní než si vzpomene.
poděkovala jsem a nakonec ho ještě poprosila, že kdyby si na něco Péťa vzpomněl, aby se mi ozval.
řekl, že v tomto případě se určitě ozve.
|pohled Péti|
středa 18.11.
když jsem se probral, běhalo okolo mě několik zdravotních sester a doktor, který zprvu udělal základní vyšetření a pak byl někomu zavolat. během chvíle do mého pokoje přišla nějaká holka - byla moc hezká a někoho mi strašně připomínala, jenom jsem si nemohl vzpomenout koho. byl jsem z toho všeho zmatený. hlava, jako by mi měla za chvilku bouchnout.
čtvrtek 19.11.
celý den jsem přemýšlel, kdo to byl a proč se mi zdá, že ji znám tak moc dlouho. nemohl jsem tomu přijít na kloub.
pátek 20.11.,brzy ráno
jakmile jsem se druhý den nad ránem probudil, vybavil se mi sen, který mi tak nějak všechno připomněl. v tom snu se odehrál ten osudový den, kdy nás srazilo auto a byla tam přesně vidět ta identická holka, co tady za mnou byla hned, když jsem se probral z kómatu a v tu chvíli mi došlo, že je to EVČA, moje Evča, kterou jsem miloval a všechny pocity jako by ve mně ožily, jako by se mi zpátky vrátil život. okamžitě jsem zvonil na sestru a potřeboval, aby mi na pokoj zavolala mého ošetřujícího lékaře. pan doktor měl naštěstí noční službu, takže se dostavil v podstatě hned. já jsem na něho začal chrlit všechny ty informace, na které jsem si vzpomněl. o Evči jsem teď nevěděl nic. musel jsem ji nutně vidět.
|pohled Evy|
středa, po návštěvě Péti
přišla jsem domů a začala záchvatovitě brečet. brečela jsem dlouho do noci, měla jsem opuchlé oči a skoro jsem neviděla, za celý den jsem vypila flašku vína a to bylo tak všechno. nechtěla jsem jíst, nechtěla jsem pít a nechtěla jsem ani dýchat - bez Péti to nemělo cenu. snažila jsem se uklidnit, ale podívala jsem se na bundu a vzpomněla si na tablety, které v ní byly. zvedla jsem se z postele a extázi zapila. začínala jsem se uvolňovat, ale zase jsem měla potřebu projet si album v telefonu s Péťou. už tak po čtvrté.
pustila jsem si Péťovy písničky v přeházeném playlistu, začala hrát jedna z mých nejoblíbenějších - Naděje.
vždyť poslední co umírá je naděje
sice měl pravdu, v tom, že naděje umírá poslední, ale měla jsem hrozný strach, naopak jsem si zase říkala, že je nejhlavnější, že žije. doufám, že se mu paměť vrátí.
když už začínalo svítat, asi kolem 6 ráno, jsem se rozhodla, že se půjdu na chvíli vyspat. spala jsem celé dopoledne, a pak mě asi po 5 dnech přepadl hlad, tak jsem si teda řekla, že něco budu muset sníst. udělala jsem si palačinky, ale po chvíli jsem se rozbrečela - vždycky jsme je dělali s Péťou. sedla jsem si ke stolu, vytáhla nutellu a namazala si pár z nich. nechala jsem si i na později.
celý den jsem byla doma, jenom se u mě stavil Calin, kterému jsem včera volala, že se Péťa probral.
odcházel kolem 7 večer, byl u mě asi 3 hodiny. dneska jsem se rozhodla jít spát v nějakou rozumnou hodinu, abych, kdyby mi volali z nemocnice, nebyla jako sešlapaná plechovka.
pátek 20.11., brzy ráno
v pět ráno mě probudil telefon a byla to nemocnice. okamžitě jsem si promnula oči a rychle telefon přijmula.
E: Ano? Paulíková u telefonu.
N: Dobrý den, omlouvám se, že ruším takto brzy, ale váš přítel si začal vzpomínat a dokonce o vás i mluvil - možná by mu pomohlo, kdyby jste tam byla s ním. Bylo by pro vás možné se teď dostavit?
E: Ano, určitě, pokusím se tam být, co nejdřív.
N: Dobře, zatím nashledanou.
E: Nashledanou.
rychle jsem vyletěla z postele a nějak se oblékla. rychle jsem běžela do nemocnice na Péťův pokoj. zaklepala jsem a uslyšela Péťu, jak říká ,,dále". panu doktorovi se totiž podařila zařídit návštěva, i přestože nejsou návštěvní hodiny.
opatrně jsem vešla a řekla ,,ahoj lásko", podíval se na mě a v tu chvíli jako by ho ozářilo. nadšeně řekl ,,tohle je moje princezna" a já okamžitě šla k jeho posteli, obejmula ho a dala mu pusu.
a pomalu si začal vybavovat naše zážitky, dokonce se potom ptal i na Pura a Diega, jestli nejsou sami doma, naštěstí byli u mě. potom si Péťa vzpomněl i na to, že dělá hudbu, jeho kamarády, školu a tak.
nedokázala jsem říct, jak moc šťastná jsem v tu chvíli byla.
|pohled Péti|
slyšel jsem zaklepání na dveře a odpověděl ,,dále". pomalu a opatrně otevřela dveře a ve chvíli, kdy vkročila, už jsem si byl stoprocentně jistý, že jsem zpátky ve svém životě.
šla za mnou a obejmula mě, věnovala mi pár polibků, stejně jako já jí. chytnula mě za ruku. viděl jsem, jak šťastná je. byl jsem šťastný stejně jako ona. možná i víc. po chvilce se doktor chápavě pousmál a odešel.
povídali jsme si v podstatě skoro o ničem, ale bylo to pro mě tak moc důležitý. tak strašně rád jsem ji poslouchal. zeptala se mě, jestli nevím, kdy by mě mohli pustit domů. já sám jsem to nevěděl.
kolem 10 ráno Evča odešla na oběd a postarat se o kocoury a říkala, že ještě odpoledne přijde.
od chvíle co odešla jsem se na ni těšil víc a víc.
byl jsem nadšenej, že jsem si pamatoval fakt všechno, přátele, písničky, svoje dva kocoury a všechno, co se mě týkalo.
|pohled Evy|
zeptala jsem se, kdy by ho asi mohli pustit, abych si ho mohla hýčkat u sebe. odešla jsem asi v 10 a plánovala, že přijdu tak ve tři a vezmu s sebou i Calina. po cestě domů jsem Calinovi zavolala a řekla ať je o půl třetí u mě. ptal se proč, ale jenom jsem mu řekla, že je to důležitý.
jela jsem okolo Péťovy zastávky a rozhodla se u něj stavit, abych vyvětrala, zalila ty tři kytky, co tam měl, vyměnila peřiny a dala vyprat prádlo z prádelního koše, které už tam bylo přes týden.
když jsem skončila s úklidem, aby se Péťa mohl vrátit do čistého bytu, jsem se vydala k sobě.
uvědomila jsem si, že jsem taky dlouho neuklidila a nevyprala, tak jsem udělala stejný rituál i u mě.
udělala jsem si na oběd topinku s volským okem, nevím proč, ale strašně mi to chutnalo. už bylo asi čtvrt na tři a během chvilky měl dorazit Calin.
přesně 14:32 Calin bombardoval zvonek a já už jsem myslela, že mi vymlátí dveře. v klidu jsem mu otevřela a řekla mu, že bych potřebovala, aby se mnou jel do nemocnice. trochu se zalekl, ale uklidnila jsem ho tím, že se neděje nic špatnýho.
nasedli jsme do jeho auta, měla jsem řidičák, ale ne svoje auto, tak jsem ho poprosila, jestli bych nemohla řídit, podal mi klíčky a varovně se na mě podíval. přijeli jsme k nemocnici, zaparkovala jsem a mířili jsme do Péťova pokoje.
zaklepala jsem a počkala až se ozve Péťovo ,,dále".
Péťa se ozval a já jsem otevřela dveře. Calin vešel a Péťa nadšeně řekl ,,Čau bráchooo!", Calin - div se nerozbrečel štěstím.
moc ráda jsem je viděla oba šťastné. Péťa nám potom sdělil, že by ho v neděli měli pustit domů, protože, až na modřiny a odřeniny, mu prakticky nic nebylo. ty dva dny šlo vlastně jenom o pozorování.
všimla jsem si jeho telefonu u postele a dost jsem se divila, že měl jenom pár škrábanců na ochranném sklíčku, jinak nic. Péťa říkal, že ho našli záchranáři v jeho batohu, který měl schovaný ve skříňce. telefon byl vybitý, takže jsem Péťovi slíbila, že mu nabíječku přivezu. měl ji stejně u mě. potom s Calinem probírali jejich hudební záležitosti, a i když jsem tomu nerozuměla, poslouchala jsem Péťu a byla jsem strašně vděčná, že ho mám živého a zdravého.
