Stejně jako vždycky

Jako vždycky

Byl stejný den jako vždycky. Každý den byl stejný jako ten předchozí. Stejně dlouhý, nudný a bolestný. Každé ráno vyšlo slunce, každý večer slunce zapadalo. Nikdy se neopozdilo a vždy šlapalo jako podle hodinek. Vždyť ono řídilo den.

A dnes tomu nemělo být jinak. Jaro bylo v plném proudu, až Harry slyšel křik dětí na chodbě malého mudlovského paneláku. Však tato dítka přestanou křičet, až se vykloní z okna ten jejich divný soused. Stejně tak se Harry i cítil.

Otočil se na posteli na druhý bok a zadíval se na prostor proti sobě. Byl prázdný. Tak jako tolik let. Harry si vlastně ani nepamatoval, kdy tu naposledy někoho měl, kdy se naposledy probouzel s dámskou společností. Jenže ani jedna z nich nemohla nahradit Ginny.

Rudovlásčin úsměv ho provázel sotva pár let. Pouhých čtyřicet let po válce se Ginny navždy vytratila z jeho světa. Tehdy s sebou vzala i Harryho srdce. Jeho větší část, ten zbytek, co zůstal tady s ním, už se také pomalu rozpadal.

Každá část za jednoho přítele. Dnes byl opět ten den. Výročí jeho utrpení, tak tomu říkal. Slavil ho každý rok stejně. Harrymu přišlo tak dávno to minulé. Dny se prodlužovaly, každá minuta byla delší a delší, hodiny se stávaly nesnesitelnými a dny viděl jako roky.

Pomalu ze sebe sundal deku a vstal z postele. Lehce syknul, když šlápl do střepů z vypité lahve ohnivé whisky, kterou tu předchozího večera vzteky rozbil. Zarazil si střepy hluboko do chodidla, ale nevnímal bolest. Co byla tahle oproti té, která ho sžírala tolik dní?

Pomalými kroky přešel ke zdi a pohlédl na kalendář, což byla jediná výzdoba celého pokoje. Postel, skříňka se zásobami ohnivé whisky a kalendář. Ten Harry nenáviděl ještě víc než cokoliv jiného.

Druhého května, hlásalo datum. Harry zpomaleně vztáhl ruku a jemně přejel špičkami prstů po bělostném papíru. Obkreslil dvojku i pětku, jakožto číslo měsíce. Tenhle den za všechno mohl. Tehdy si to všechno způsobil.

Cosi uvnitř jeho nitra se vzpříčilo té představě. Harry ale jakýkoliv pocit potlačil. Jako každým rokem. Jenže dnes byl ten den, kdy si dovoloval něco cítit, kdy se otevřel světu. Každý rok přesně na jeden den. Vždyť co znamenal rok pro někoho jako byl on?

Před tolika lety, přesně v tento den, ho opustilo tolik známých. Nebyla náhoda, že si Ginny vybrala stejný den pro svůj odchod. Jen o čtyřicet let později. Jako by to bylo znamení pro kohosi se zvráceným smyslem pro humor.

A deset let po Ginny to byla Hermiona. Jeho nejlepší kamarádka se odebrala na lepší místo s klidem a tajnostmi. Její nemoc ji vzala za ostatními do lepšího světa. Hermiona měla zajištěné místo přímo mezi těmi nejlepšími. Stejně jako ostatní.

Druhého května, den nadějí i bolestí. Tolik se toho tehdy stalo. Harry najednou opět viděl celou scénu znovu. Kdyby tehdy namířil jinam, možná by to nedopadlo takhle. Kdyby tehdy Narcissa Malfoyová nezalhala, možná by nemusel být teď tady.

Druhého května, den žalu pro mrtvé. Remus, Nymfadora, Fred, Levandule a mnoho dalších odešlo na lepší místa. Harry před sebou stále viděl jejich těla, jejich křik mu zněl v uších stejně jako křik jeho matky a Siriuse. Všichni ho opustili.

Druhého května, den úcty mrtvým. Toto datum se skví na tolika náhrobcích. Tolik hřbitovů může říct, že právě tam leží ti nejlepší. Dokonce i Snape toho dne odešel na lepší místa. Jistě se znovu setkal s mojí matkou, napadlo Harryho trpce.

Druhého května, den, kdy mu odešla Ginny. Její pohled, slova, něha i láska. To všechno si vzala s sebou do hrobu. Hluboko pod zemí červi rozežírají její kosti a on je zatím tady. Měl by tam ležet s ní. Vedle jejího těla zůstávalo stále místo, kdyby se jednou, snad jednou, našel někdo s touto mocí.