Adressed to the Darkness

I.

Slunce bylo tou dobou vysoko na obloze, když si Celestia, princezna arandorská, rozčesávala pozlaceným hřebem dlouhé kudrliny barvy zapadajícího slunce. V jejích obvykle veselých očích se ale dnes zračil nepříliš šťastný odlesk zklamání. A když se tak dívala na svůj odraz v zrcadle, kde na ni tenhle smutný pohled nepřestával zírat, přistihla se, jak moc si vlastně přeje splynout s tímhle odrazem a nesedět na mahagonové židli v její komnatě. Hlavou jí nepřestával téct proud nezastavitelných myšlenek a ani jedna z nich nebyla, byť jen trochu optimistická.
Z těchto myšlenek ji vyrušilo až cvaknutí kliky její komnaty a hlas služky, která se v nich objevila.
„Přišla jsem vás připravit, princezno." hlesla služka téměř neslyšně.
Celestia si naposledy přejela hřebenem pramen zrzavých vlasů a pohlédla na nově příchozí. Nebyla zvyklá, aby ji někdo takto vyrušoval. Sloužící věděli, že je nejprve nutné zaklepat, než se opováží vstoupit do jejích komnat. Kdyby tohle slyšel Celestiin otec...
„Jistě, přistupte a něco s tím udělejte. Dnes nejsem sto je zkrotit." zahihňala se s úsměvem princezna a pokynula směrem k služce útlou paží.
Služka se tedy odhodlala a přistoupila pomalu směrem k princezně. Celestii připomínala malé ustrašené srnče. Došlo jí, že byla nová v okamžiku, kdy vešla do komnat. Celestiin otec její poslední služku nemilosrdně vyhodil poté, co v jeho přítomnosti upustila tác se snídaní, a přestože jí to přišlo přehnané a snažila se otce uchlácholit, nebylo to nic platné. Pokud šlo o služebnictvo a poddané, byl král Arandoru přísný a vyžadoval stoprocentní morálku. Celestii tedy nezbývalo nic jiného, než se dívat, jak nebohá služka odchází z hradu.
Chvíli si prohlížela její nástupkyni a pak vlídně promluvila „Jak se jmenuješ?"
„Zora, má paní." špitla, aniž by na okamžik zvedla oči z podlahy.
„Vítám tě tu, Zoro. Měla bys vědět, že mám mnohem radši, když vidím do očí tomu, kdo vstupuje každý den do mých komnat. Je to poněkud osobnější."
Zora pochopila a Celestii se konečně naskytnul pohled do té ustrašené tvářičky. Té dívce nemohlo být víc, než patnáct let.
„Kolik ti vlastně je, Zoro?"
„Šestnáct, paní."
Byla skoro stejně stará jako Celestia a přesto se bála jí pohlédnout do očí. Tohle všechno jí vždycky přišlo směšné. Přestože ji služebnictvo potkávalo den co den, jen málo z nich se jí podívalo do očí. Trvalo dlouhou dobu, než se sblížila se svou poslední služkou. A jak se zdá, s touhle bude ještě těžší pořízení.
Celestia vstala ze židle a přistoupila k Zoře, která znovu sklopila zrak. K jejímu překvapení ji však princezna vzala za ruku a vlídně k ní promluvila: „Zoro, nevím, co ti řekli, než si sem přišla, ale umím si to velmi dobře představit. Tak či tak, já bych preferovala, kdybychom se jedna k druhé chovali jako k sobě rovné. Nejsem ten typ, který by se povyšoval nad ostatními a rozhodně bych byla nerada, kdyby ses v mojí přítomnosti musela cítit nejistá nebo dokonce ohrožená. Můžeš se mi klidně dívat do očí a neboj se mě, nekoušu."
Přestože se snažila mluvit co nejpřirozeněji a pohotově, Zora stále nevypadala, že by hodlala svůj přístup k princezně nějak měnit. Pouze zvedla oči z podlahy, ale místo do Celestiiných smaragdových očí koukala Zora někam na pomezí mezi jejím uchem a slonovinovou zdí za ní.
Princezna se tedy usadila zpátky na židli a pokynula Zoře, aby začala s prací. Měla za úkol udělat jí na dnešní den účes. Celestia nebyla sice příliš vybíravá, pokud šlo o kreace na její hlavě nebo šaty, které nosila, ale její zrzavé vlasy, které v kudrlinách splývaly kolem jejích ramen byly tak neposedné, že se Celestii někdy zdálo, že žijí vlastním životem. Nikdy navíc neměla příležitost učit se zaplétat je a když už se nějaká naskytla, obvykle to dopadlo katastrofou, které připomínala spíše orlí hnízdo než velkolepý účes. Po několika pokusech se rozhodla to vzdát a přenechat tuhle práci těm více kvalifikovaným.
Zora byla sice mladá, nicméně Celestii bylo ihned jasné, že ví, co dělá. Z téhle plaché laňky se v momentě, kdy se dotkla princezniných vlasů a chopila se hřebene, stala profesionálka na poli účesů. Byla tak rychlá, že Celestia téměř nepostřehla jednotlivé pohyby, které Zora při procesu česání dělala. Hned měla v ruce hřeben, hned spony. Nádobky s krémy, které si nechávala princezna dělat, aby její vlasy drželi přes den alespoň nějaký tvar, otevírala mladičká služtička s takovou plynulostí, s jakou zkušený malíř maluje obraz.
Když byl účes hotov, Celestia nemohla být spokojenější. Zora jí zvládla udělat precizní drdol v němž se třpytily drobné perličky. Jednotlivé prameny pak z drdolu elegantně splývaly a dodávaly tak jejímu obličeji jemnější vzhled.
„Máš talent, Zoro," rozzářila se Celestia, „Zjevně jsem našla svou novou oblíbenou kadeřnici."
Ani slepému by neunikl ruměnec na Zořiných tvářích. Špitla jen tiché "děkuji" a požádala o svolení odejít z komnat.
Princezna se na sebe naposledy podívala do zrcadla, zatímco si upravovala korzet. Živůtek šatů byl světle modré, skoro až blankytné barvy a sukně byla bohatě řasená. Celestia se nemohla ubránit vzpomínce na Arandorské moře, které jednou viděla, když ji Bran vzal jednoho letního večera na rybářskou loď jeho otce. Ta vůně slané vody, kymácení lodi v důsledku nárazů vln a jemný rybí zápach jí utkvěly v paměti. Tehdy se poprvé v životě cítila volná.
Teď ji ale nemilosrdně stahoval korzet a Celestia si pro všechno na světě přála nejvíc, aby to nepříjemné setkání s otcem bylo konečně za ní.