Mezi Slovy

12.10.

Co je nekonečno?
Podle mě se nekonečnu dost blíží hodina matematiky.
Pan Stevense nás ujišťuje, jak je svět matematiky zajímavý a neuvěřitelný a při pohledu na celou třídu musím přiznat, že s ním všichni plně souhlasí.
Ten, kdo nespí tak ten si zařizuje doprovod na dnešní večírek.
Ano, dnes je sychravý říjnový pátek a jak se říká, že v pátek mají blázni svátek, tak já se jako správný blázen nechystám na ten velký večírek, když vím, že abych dopsal poslední dvě kapitoly krvavého a strhujícího hororu tak potřebuju klid a čas.
Zajdu do knihovny a trochu se rozepíšu.
Líbí se mi, jak mám krásně rozvrhnutý den ale teď zrak zpět na tabuli.
Byl to velký šok, vidět, jak se Stevens rozvášnil a celou svoji lásku k matematice nám doslova vyplivl na tabuli.
Oči mi nenápadně, a přesto sjeli k Henrymu.
Blonďák s týmovou bundou, kterou už jsem jednou měl na sobě.
Hezký pocit a vlastně i můj první a nádherný polibek.
Nikdy si nepřiznal, že se mu líbí víc jeho spoluhráči než roztleskávačky, které se kolem něj pořád motají a on pořád odmítá.
Škoda jen, že svoje ukradené momenty si bereme zpět jen v zavřených učebnách a šatnách.
Vypadl jsem ze snění v ten moment, kdy se božský Henry otočil a nenápadně se na mě usmál.
Významně jsem zavřel sešit matematiky a rezignoval si vše tohle psát.
Jal jsem se luštit klíči a kružítky vyryté nápisy na dřevěných stolech.
Student se toho nejvíc dozví ve vzkazech na stolech a na zdech v koupelnách.
Jsou to takové nepsané středoškolské noviny.
Andělské zvony spásy, které zní spíš, jak přejíždění nehty po tabuli se najednou začíná rozléhat po celé škole.
Výkřiky radosti, bouchání dveří a švitoření nastupuje hned po zazvonění a všechny tyto zvuky míjí naši třídu jako rozbouřená řeka.
Všichni si povzdechnou a ti hlučnější i něco vykřiknou nebo praští rukou do chatrných stolů.
Ani mě nepřekvapuje, že vyučující stále ještě neukončil hodinu.
Pan Stevens svoji práci miluje tak, že ani oběd a natož opuštění této školy ho nezajímá tak, aby ukončil svůj výstup a nechal odejít ty, kteří mají tohoto institutu už plné zuby.
Já stále mlčím s hlavou opřenou u ruku a pozoruji rozzuřené reakce všech spolužáků.
Hned vzápětí se z čista jasna jako anděl spásy přihlásí Sydney.
Roztleskávačka, lamačka chlapeckých srdcí a módní ikona v jedné osobě.
„Copak potřebuješ, Sydney?" Zeptá se Pan Stevens, znechucený, že kvůli ní přerušil svůj proslov.
Sydney si odhodí vlasy z ramena a svým vysokým namyšleným hlasem prohlásí jedovatou poznámku.
„Víte, pane, pokud jste si nevšiml, tak před chvílí zvonilo a my tu nechceme strávit pátek"
Automaticky mluví za celou třídu, jako vždy.
Ovšem jsou tu tací, kteří by si o grafech rádi povídali.
Například Larry, ten opravdu zbožňuje matiku.
Stevens se zarazí a sundá si obří hranaté brýle, které nosí už dobrých dvacet let, co tu učí.
„Máš pravdu Sydney, omlouvám se. Můžete jít."
Celá třída se rozzuřeně zvedne a nejhlasitěji jak jen to jde pomalu opouští třídu. Jeden po druhém.
Jdu jako poslední a čekám na Henryho, až si sbalí věci a podívá se na mě.
Opřu se o lavici a statečně prohlásím.
„Jaké máš dnes plány, cizinče."
Henry se usměje a otočí se ke mně.
Pohledem zkontroluje, že poslední, co odešli zavřeli dveře, aby nás náhodou nikdo neviděl a stoupne si kousíček ode mě.
„Jdu na ten večírek k Miriam. Co ty?"
Tuhle odpověď jsem čekal...
„No tady se naše plány trochu rozchází." Povzdychnul jsem si.
Henry na mě udělal smutné oči a já sklonil hlavu a usmál se.
„Dnes večer budu v knihovně." Řekl jsem nejvíc něžně, jak jen to jde, protože vím, že Henry to tam nemá moc v lásce.
„Ty budeš trávit svůj volnej čas v tý barabizně? Zase?"
Řekl otráveně a trochu i zklamaně.
„Stejně bys na tý párty dělal, že mě neznáš."
Odvětil jsem mu stejně otráveně, jako když on urazil moje posvátné místo.
„Ethane... Mám tě rád, ale já tohle nemůžu. Nechci si zkazit přesvědčení všech tady. Myslí si, že jsem... normální..."
To mě urazilo, nebudu lhát.
„Nechci být s někým, kdo se za mě stydí. Až budeš připravenej mě aspoň obejmout na veřejnosti, tak potom spolu budeme moct být. Zatím přemýšlej, jestli chceš být normální nebo šťastnej"
Vše jsem to chrlil za chodu, když jsem se celý rozhořčený snažil prokličkovat mezi židlemi a stoly v učebně.
Nemohl jsem se dívat na to, jak se na mě smutně kouká.
Vím úplně přesně, jak se koukal.
Proto jsem se ani neotočil, nechci svoje slova brát zpět.
Prolítl jsem celou školou a šel jsem rovnou do knihovny.
Šel jsem přes louku po úzké pěšince.
Nikdy mě tak milý a hodný kluk jako je Henry tolik nevytočil.
Asi jsem se snažil být dramatický a mohutné dveře knihovny jsem rozrazil a zařídil si tak právě ten dramatický přístup.
Všech těch pět lidí, kteří tu byli (a to se dá říct, že bylo narváno)
Zvedli zrak a probodli mě pohledem.
Jejich oči ze mě oškubali to vysoké sebevědomí a tentokrát už potichu jsem za sebou zavřel dveře.
Všichni se opět zabořili do knih.
Zhluboka se nadechl a rozhlídl se kolem sebe.
Knihovna je tak krásné místo, pomyslil jsem si.
Přízemí byl v podstatě dlouhý taneční sál, který měl po stranách dva dlouhé dřevěné stoly, na kterých byly klasické zelené lampičky.
Všude kolem vysoké police plné knih.
Nikdy se mi nestalo, že bych tam nenašel, co jsem hledal.
Knihovna byla dříve takové sídlo pro jednu bohatou rodinu, která když zjistila, jak moc velký zapadákov jsme, tak se radši sebrali a odjeli stavit si přepychové budovy do větších měst.
Budovu nechali chátrat tak sto let, než sem přišel muž jménem Eduard Grant.
Podivuhodný muž se smutnou minulostí, který je teď po celém městě známý spíš jako knihovník.
Často zde v ulicích potkáte lidi, kteří nevědí jeho jméno.
Sjel jsem očima barokní klenby a vitrážová okna a pohled se mi zastavil na přísně stojícím muži, který významně stál opírajíc se přes dřevěné zábradlí takového balkónku, které nahrazovalo první patro.
Knihovník!
Pomyslil jsem si a celý vykulený a zahanbený jsem se rozešel po černobílých šachovnicových dlaždicích.
Nevýhoda téhle knihovny je, že každý krok, který na těch dlaždicích člověk udělá je slyšet víc než všechny zvuky, které se tu za celý den odehrají.
Knihovna totiž hrozně resonuje.
„Černá, bílá, černá, bílá..." v tom zahanbení jsem se snažil myslet jen na ty monochromní dlaždice, ale stejně mi něco vzadu v hlavě šeptalo, jak moc velký trapas to vlastně byl.
Při té nekonečné chůzi skrz celou budovou, přičemž jsem se lekal každého kroku, který jsem udělal mi ani nedošlo, jak moc jsem naštvaný a ublížený tím, co mi Henry řekl.
Bylo to jako nůž v hrudi, který zabolel při každém nádechu.
Asi ho mám opravdu rád...
Rázem jsem se ztratil v hlubokých myšlenkách a když jsem došel úplně do nejzazší části knihovny tak nastal další šok.
Knihovník, pan Grant stál na těch úzkých, točitých a časem poznamenaných železných schodech.
Tak jsem se vyděsil, že jsem málem vykřikl a ztropil tak další dramatickou scénu, při které by si asi čtenáři pomysleli, že jsem blázen.
„Zdravím, Ethane" řekl tím svým hlubokým a trochu děsivým hlasem.
Jeho kaštanové oči mě sjeli od shora dolů a já byl úplně beze slov.
Všechny myšlenky a hlasy v mojí hlavě pomalu ustávaly a já konečně promluvil.
„Dobrej, pane Grante" vykoktal jsem ze sebe a úplně bezdůvodně se mi oči zalily slzami.
Najednou mi byla hrozná zima a těžko se mi dýchalo.
Knihovník mi položil ruku na rameno a místo té trapné otázky, co se mi asi stalo, tak hned věděl, co se děje.
Nepotřeboval vědět, co mi Henry udělal.
Vlastně ani nepotřeboval vědět, že to byl zrovna Henry, kvůli kterému jsem se rozbrečel na schodech.
Uvolnil mi cestu a pobídl mě, abych s ním šel nahoru.
Posadil jsem se jednoho z těch zelených křesel a čekal a knihovníka, až mi přinese čaj.
Byl jsem tak rozhořčený, že se mi chtělo brečet dál.
To jsem si ale naštěstí odpustil.
Po chvilce jsem se napil horkého čaje, a dokonce i můj jazyk začal povolovat.
Zázračný čaj pan Granta, který byl bůh ví z čeho mi pomohl rozvázat jazyk a já mu během následující hodiny řekl vše.
Jak to s Henrym, tak i to, jak se za mě stydí a všechno bylo náhle lehčí.
Já jsem byl náhle lehčí.
Pohlédl na mě hlubokým, a dokonce i soucitným pohledem a zřejmě mi k tomu vůbec nic nechtěl říkat, tak radši si jen povzdechl a poplácal mě po zádech.
Odešel se zase bezúčelně procházet po knihovně a nechal mě tu bezúčelně přemýšlet.
Zaplul jsem ještě hlouběji do pohodlného křesla a přemýšlel jsem, proč se červenám, když se na mě usměje a zajiskří mu ty jeho neuvěřitelné modré oči.
Že by city?
Nejmenuje se to spíš emoce?
Jak tomu mám vlastně říkat...
Opět mě s sebou sebrala vlna myšlenek a já měl pocit, že se v ní topím.
Přes ty velké a těžké slzy, které se mi zatřpytily v očích jsem zavřel oči, zhluboka se nadechl a nechal to vše odtéct.
Čekal mě dlouhý večer, ale nechtěl jsem ho strávit přemýšlením.
Musel jsem psát a dokončit ten strhující thriller.
I když jsem to nechtěl, vytáhl jsem telefon a chystal se ztlumit vyzvánění a do očí mi vpálilo snad pět zmeškaných hovorů od Henryho a jedna zpráva se strohým, trefným a naprosto bezvýznamným „OMLOUVÁM SE".
Tak a tady mi přetekla trpělivost a vrazil jsem mobil někam hluboko do tašky.
Konečně jsem na chvíli zapomněl na tenhle nevydařený pátek a s pomalu jsem se začal dostávat do svého druhého života okouzlujícího lovce paranormálních aktivit.
Jednou za čas za mnou přišel knihovník dolít mi čaj a mně bylo najednou lépe.
Slunce šlo už dávno spát a poslední čtenář za sebou zavřel dveře.
Úžasný pocit, být tu úplně sám.
Co asi teď dělá Henry?
Kolik holek musel na tom stupidním večírku asi políbit, aby na mě zapomněl?
Kdybych jen věděl, že Henry teď stojí před tou největší noční můrou.
Před pravdou a odmítnutím.

Barevná, oslepující světla a spoustu alkoholu.
Normální páteční večery.
Většinou takové večery pořádá Sydney, ale pro neštěstí všech jí zůstali tenhle víkend rodiče doma, tak to umotala na svojí nejlepší kámošku Miriam, která nebyla moc nadšená, že se jí doma sejde snad stovka lidí a budou jen pít a ničit vše, co uvidí.
Henry jen tak sedí v rohu místnosti, týmovou bundu kolem ramen, v ruce flašku piva, které je to poslední, na co má chuť, protože nemůže přestat myslet na Ethana.
V tom rozruchu snad nikdo nepozná, že se mu leskne slza v oku.
Když už se cítí dost znechucený tou energií, kterou si jinak dost užívá, a je připravený jednoduše odejít tak na vysokých podpatkách přiběhne jedna z roztleskávaček a vytrhne mu z ruky pivo.
„Zlato... ty se dneska nebavíš?" Řekne vysoká blondýnka v uzoučkých šatech, které by asi jen tak někdo neodolal.
Škoda pro ni, že Henry má plnou hlavu vytahaných svetrů, vůně knih, kterou by nečekal, že někdy shledá jako vůni a tmavých kučeravých vlasů Ethana Higginse.
Daruje jí jen krátký pohled, a ačkoliv to se tak dobrosrdečnému stvoření vůbec nepodobá, shledá roztleskávačku Carol jako dobré rozptýlení.
„Jasně, že se bavím, Carol" usměje se na ni a potěšená Carol mu podá ruku.
„Co pro mě máš za zábavu?" promluví jí do vlasů a ona se jen podívá přes rameno.
„Jdeme hrát flašku, abychom se tady všichni něco trochu dozvěděli"
Kdyby jen Henry věděl, co mu jedna nevinná opilecká hra způsobí.
Uprostřed toho celého chaosu se sejde početná skupina kolem malého konferenčního stolku.
Hudba se ztišuje a příchod Sydney se stává dramatickou a úžasnou podívanou, kdy na její krásné tělo dopadají různobarevná světla a její obličej je jako tvář ďábla v andělském těle.
Stoupne si před konferenční stolek a prohlásí:
„Pojďme se taky něco dozvědět o tom našem malém městečku."
Během první půl hodinky hry se toho tolik vytáhne na naprosto nevinné lidi nebo se toho tolik řekne, co už všichni ví.
Henry sebere poslední odvahu a přisedne si vedle Sydney.
„Podívejme se, kdo se nám tu připojil do hry, pan Asher!"
Povzbudí ho Sydney a zatočí flaškou od piva.
To by snad každého napadlo, že hrdlo skleněné flašky se zastaví přímo u Henryho.
Sydney neváhala, odhodila si vlasy z ramena a nadšeně zatleskala.
„Co byste si přáli vědět tady o našem milovaným Henrym?"
Chvilku byla slyšet jen tlumená hudba a Henry si pomyslel...
„To už se o mě nikdo nezajímá?"
„Já vím, na co ho zeptat!" vykřikla Carol.
Henry se jen rošťácky zasmál a přesně čekal, co padne za otázku.
„Henry, řekni mi, máš nějakou holku?" řekla podezíravě.
Henry se už nadechoval na odpověď, když se najednou vzadu v davu ozvalo...
„Jasně, holku, která se jmenuje Ethan Higgins."