Jak jsem paštice zabránila ovládnout celý svět

Bylo krásné letní odpoledne, pár dní po konci školy. Venku svítilo sluníčko, ptáčci zpívali, psi štěkali, děti z příměstského tábora křičely a vůbec. Rozhodla jsem se projít po okolí. Normální den. Normální do chvíle, než mi přes cestu přeběhlo smažené rybí filé. Udiveně jsem nad tím pokroutila hlavou a šla jsem dál s tím, že je to asi halucinace z toho horka. Minula jsem několik lidí, psů a holubů, dokonce i rybu uvázanou na vodítku před Billou. Chudák kňučela, asi se jí zaběhlo to filé. V Bille jsem si koupila zmrzlinu na pečení a flašku čerstvě vychlazeného jemně perlivého motorového oleje a šla jsem. Před Billou jsem si pohladila tu rybu, která se mezitím stihla zaměstnat holubem, a pokračovala ve své cestě. Cesta byla klikatá i rovná, šedá i hnědá, ba dokonce i fialová s růžovými puntíky, vedla nahoru i dolů, přes různá časová období i dimenze, od starověkého Egypta až po renesanci, hory i doly a stejně jsem nakonec skončila nedaleko místa, kde jsem ctěně sešla pohyblivé schody, které se každou chvíli přemisťují a kde už mně několikrát napadlo, že Rowlingová brala inspiraci právě odsud. Nuž vyjela jsem do 600. patra, navštívila trůnní sál na Olympu, pokecala s Diem a pak jela zas dolů do našeho -300. patra, kam jsem hodila už napůl upečenou zmrzlinu na pečení (ach, nesla jsem jí moc dlouho) a lokla si oleje, který následně skončil v mikrovlnce. No tahle procházka mi nestačila, tak jsem se opět vyšplhala na povrch po stěně budovy jako Spiderman a zahájila procházku numero hundert... nebo snad sexhundra? Kdo to má počítat. Když v tom na cestě leželo něco podivného... tedy spíše tam skočilo. Přišla jsem blíže, abych zjistila, co to je. Ano, už jí vidím! Telecí játrovka! A šikanuje chudáka filé! Slušně té paštice řeknu, aby si našla někoho sobě rovného a nechala ten ztýraný rybí prst jít, a co ona udělá? Skočí na mně! Ani nestačím mrknout a mám paštiku úplně všude: V pravém oku, levém nosu, v klokaním vaku, za tykadly, ba i pod ocasem! To mně naštve a skočím lachtaní šipku přímo do asfaltového jezírka plazmy, které se tu najednou objevilo. To játrovku na chvíli zažene, ale nedá se. Opět se na mně přilepí jako gumový medvídek k sardince a už nepustí. Nezbývá mi nic jiného, než zajít domů, vytáhnout už připálenou zmrzlinu na pečení, hodit jí jako návnadu a doufat, že se na ní paštika chytí... Povedlo se. Paštika telecí játrovka, skočila za pečenou zmrzlinou pod metro. R.I.P., paštiko... vlastně ne, R.I.T, paštiko. Ne, neposílám tě do řiti, ale do Tartaru, ono to vyjde na stejno. Nemáš znásilňovat malá nevinná filata. A když už jsme u toho filé - co se s ním stalo? Chudák se muselo z toho hrozného zážitku léčit v Azkabanu, ale nakonec se šťastně shledalo se svou maminkou rybou v holubím žaludku. Bacha na holuby, mohou vás i sežrat, když jim nehodíte nějaký rohlík.
A co na závěr? Vlastně nic, tak hodná nebudu. Ale ano, vlastně budu... jen trochu. Chci jen říct, že jsem před napsáním tohoto nic nehulila ani nepila a neměla jsem to vymyšlené předem. No a taky doufám, že se alespoň někomu bude tahle neidentifikovatelná slátanina palmovitého čehosi s příchutí vanilky líbit.
Tạm biệt!