Právoplatná dědička

1.

Natasha Sparksová se jako každý den procházela po hradě a jeho okolí. Bylo jaro, všechno kolem kvetlo a rodila se mláďata. Pokojně si sedla pod mohutný dub u Černého jezera a začala si číst tlustou knihu, kterou už měla z půlky přečtenou. 

Sluneční paprsky jí lehce tančily po tváři a barvili její vlasy do zlatohněda. Občas zafoukal vítr a zvedl tak do vzduchu nejen její vlasy, ale i vonné aroma květin kolem ní. Myslela si, že to bude klidný den, nic se nestane a známá partička Pobertů jí nezkříží cestu, ale to se šeredně pletla. 

Po chvilce ji vyrušilo několik hlasů. Nepatrně zvedla hlavu a na chvilku se přes vlasy, které jí splývaly kolem tváře podívala na nově příchozí. Rty stáhla do úzké linky a pohled opět stočila ke knize. 

Snažila se Poberty, kteří se něčemu nahlas smáli, ignorovat, což jí i docela šlo, tedy do té chvíle, než si Sirius stoupl přímo před sluneční paprsky, které ji příjemně hřály. I přes to se snažila číst dál, ale když jí někdo narušil osobní prostor, prostě to nešlo. Zaklapla knihu a zvedla k Blackovi hlavu. 

"Co chceš?" zavrčela podrážděně a propalovala ho pohledem, kterým by byla schopna vraždit.

Procházela si těžkým obdobím a Blackovy a poznámky a připomínky jí na psychice moc nepřidávali. Ztratit jediného člověka, který ji kdy miloval, je velmi bolestivé. 

Z jejího chladného přístupu k lidem se stal ještě chladnější. Se svými vrstevníky se nebavila a i když se její spolubydlící v Nebelvíru snažily s ní skamarádit, ona na jejich snahu nijak nereagovala. Byla ještě více uzavřená a nenechala si od nikoho pomoct. 

Jediný člověk, se kterým se stýkala, byl Severus Snape. Nikdy se jí nelíbilo, když ho Pobertové šikanovali a byla dost značně proti, nebylo jí to ale nic platné.

Na Siriusově obličeji se usadil pobavený škleb, který by nejraději hned smázla jednou dobře mířenou ranou mezi oči. James stál hned za ním a šklebil se dosti podobně. Peter něco vyprávěl Remusovi, který ho ale nevnímal. Se zájmem hleděl na hnědovlasou dívku, která byla celá v černém a která právě vstávala ze země aby alespoň trochu vyrovnala výškový rozdíl mezi ní a Siriusem, což i tak bylo málo.

Natasha si založila knihu na prsou a stále propalovala Siriuse pohledem. Jamese úspěšně ignorovala. "Dozvim se někdy, co chceš, nebo jen plýtváš mým časem?" tón jejího hlasu byl nepříjemný a ostrý jako břitva, neměla v plánu s tímhle individuem jednat ve vší slušnosti, to rozhodně neměla v povaze.

"Čekal jsem, že dneska už budeš příjemnější a nebudeš na mě koukat jako na svou oběť, kterou zakopeš někde v Zapovězenym lese." prohodil jako odpověď a mykl rameny. Knížku položila na zem a v rukou si nechala jen svou hůlku. "A já si zase myslela, že se pro dnes zbavím tebe, jakožto otravného hmyzu" Falešně se na něj usmála, načež ho zase sežehla nepříčetným pohledem. 

Sirius se hraně chytil za srdce a naznačil omdlení "Tohle bolelo, Jamesi, asi na mě jdou mdloby" moc dobře věděla, že na ni zase zkouší to jeho divadýlko. Ona ale na žádná divadýlka opravdu náladu neměla.

"Pokud chceš, do mdlob ti mile ráda pomůžu. Alespoň se na chvíli zbavím těch tvých otravných keců" odfrkla si a chtěla se kolem něj protáhnout, aby mohla zase po anglicku zmizet. Sirius se ale nenechal jen tak odbýt. Chytil ji za paži a přitáhl k sobě. 

"Co by jsi řekla na ty, já, přístěnek na košťata?" zavrněl jí do ucha "Co by jsi řekl na ty, já, astronomka, nehoda a tvůj pohřeb?" opáčila mu s hraným nadšením v hlase. Pak její výraz v tváři znovu ztvrdl a ona Blacka poslala k zemi. Opravdu se s ním nemazala.