Soleil

1.

"Paní Wilowsová, už budu zavírat, chcete ten zbytek dortíku zabalit s sebou?" zeptám se  několikaleté stálé zákaznice mé kavárny. Paní Wilowsová je velmi milá starší dáma, která si i přes svou cukrovku velmi ráda dopřává sladkosti. "Že se vůbec ptáš děvenko." Usměji se na ní a začnu zabalovat do papíru její oříškovo-karamelový dortík. "Nechcete k tomu přibalit ještě tyhle dva z vitríny? Budu ho už vyřazovat z nabídky a vám vždycky tak chutnal." Stařenka přikývne a tak k nedojezenému kousku přidám další dva. "Tak tady to máte, přeju dobrou chuť! Těším se na vás příště." S úsměvem ji vyprovázím ze dveří a zamknu za ní zevnitř.

Začnu pomalu uklízet uvnitř kavárny, když v tom začne zvonit ústřední telefon. "Dobrý den, kavárna Soleil, jak vám mohu pomoci?" V telefonu slyším někoho dýchat. "Halo, je tam někdo?" Nic. Položím tedy telefon a trochu zaraženě pokračuji v úklidu. Periferně vidím, že naproti kavárně je zaparkované auto a přijde mi, že mě z něj někdo pozoruje. Uklidni se, jsi jen paranoidní. Podívám se tam znovu a spatřím, že auto přeparkovalo na místo přímo před kavárnou. Hele, hele, to už je trochu divný. No, aspoň už vím, proč se zamykám. Přestanu autu věnovat pozornost a pustím se do čištění kávovaru. Po chvíli vidím, jak auto odjíždí pryč.

Blíží se devátá hodina a já konečně dokončuji úklid a už mě čeká jen spočítat dnešní tržbu. Jelikož je víkend, tak nebude tak vysoká jako ve všední dny, kdy tu úředníci z vedlejší právnické firmy utrácí nemalé peníze. Dopočítám se k částce něco přes 200 dolarů. Spokojeně se převléknu z uniformy do mého běžného oblečení a vyrazím ven z kavárny, kterou následně pečlivě zamknu. Ještě zatáhnu mříže a vydám se domů.

Po cestě se ještě stavím v nedalekém obchodě na nákup. Už zase mám naprosto vyžranou ledničku od svého kamaráda Freddieho, který u mě už pár nocí přespává. Nakoupím nějaké těstoviny k večeři, víno, pivo a spoustu čokolády a zmrzliny. No co, cukrářka musí být věrná svému řemeslu. Nebo mám možná lehký problém s cukrem. A alkoholem. Všechno zaplatím a vydám se i s nákupem na cestu domů. Vedle sebe na silnici zahlédnu to auto, co parkovalo vedle kavárny. Popojíždí pomalu vedle mě. Přidám, on přidá taky. No sakra. Moje paranoidní já mělo asi pravdu a ten týpek mě tam fakt sledoval. A čím se já teď jako budu bránit? Hodím po něm sušenkovou zmrzlinu, posypu ho špagetama a do zadku mu narvu hrdlo od flašky vína? Proboha co to plácám. Ze zadních dveří vystoupili další dva chlápci a vydali se za mnou. Oukej, asi jsem fakt v háji. Dávám se na útěk, ale moje nešikovné nohy se zamotají jak vánočka tety Marge a já se natáhnu na zem jak široká, tak dlouhá. Cítím nasládlý zápach chloroformu a pak už je jen tma..