Studna přání

Středa 7. 8. 2013

Doběhla ke dveřím chalupy. Sípavě lapala po dechu, ruce se jí třásly. Když brala za kliku, mosaz v upocených dlaních klouzala a studila jako led.

Za jejími zády se v letní noci rýsovaly pahorky, hájky a luka. Na nebi sotva znatelný srpek měsíce. A ticho, bezvětří, ani cvrčci se neozývali. Jediné, co Markéta slyšela, znělo jen v její hlavě.

Skoro s povděkem přijala, když to nesrozumitelné šeptání a brebentění přehlušil křik dítěte uvnitř domu.

Tádík. Musel být nejméně stejně tak vyděšený, jako ona sama.

Třebaže se jí dělaly mžitky před očima a měla pocit, že jí krev v žilách nahradilo olovo, doběhla do kuchyně. Popaměti, bez přemýšlení rozpustila v Tadeáškově lahvičce Sunar. Mléko bylo to jediné, co brášku dokáže utišit. A Markéta potřebovala, aby byl zticha, dokud... dokud...

Hlava jí třeštila, na nějaké jasné plánování se nezmohla. Řídila se okamžitým popudem, když zvedla dítě z jeho postýlky, vrazila mu do rukou lahvičku s mlékem a pak se s ním rozběhla ven. Po příjezdové cestě k silnici a po silnici dál, do města.

Pondělí 5. 8. 2013

Další blbá rodinná dovča, myslela si Markéta, když se v parném srpnovém dopoledni kodrcali zapadlými silničkami k pratetině chalupě. Mohli jsme jet aspoň k moři, sakra.

Jenže nebyly peníze, jako vždycky, a tak místo dovolené zařízené u nějaké slušné cestovky zbylo jen... tohle. Rodinná audina, po střechu narvaná věcmi, bez nichž se prostě neobejdou. Dusno uvnitř. Matka s otcem pokračovali v hádce, kterou načali ráno při odjezdu, Romana nevnímala svět, s ušima zacpanýma sluchátky svého iPodu. Na Markétu zbylo, aby „nějak zabavila" Táďu, rozmrzelé batole.

Nebo jsme mohli zůstat v Podolí, vedla Markéta v duchu svůj monolog. Jakej je rozdíl mezi naší chatou a chalupou nějaký otcovy tetky, kterou ani pořádně neznáme?

Jasně, chalupa byla na Šumavě, skoro v pohraničí. A ta vzdálenost navozovala dojem něčeho víc.

Markéta podala vřískajícímu Táďovi lahev s čajem a otřela mu poslintanou bradu. Dítě se uklidnilo, ale o to zuřivěji pokračovala hádka na předních sedadlech.

„...si děláš fakt už prdel, ne? Ježiš já za to fakt nemůžu, že nemáme prachy na zkurvenej Jadran, kurvafix, taky!"

„Sakra, buď zticha, Musíme to furt řešit před dětma?"

„Těm je to úplně šumák," táta na okamžik přestal sledovat silnici a obrátil se dozadu. Markéta se s ním na okamžik střetla pohledem a překvapilo ji, že vypadá spíš uštvaně než naštvaně. „Co? Marky přemejšlí o těch svejch fantasmagorickejch kravinkách, Tadeáš nám nerozumí a Romana... hej, Romano!"

Nic, starší dívka upírala pohled z okýnka, převalovala v ústech žvýkačku a pokyvovala hlavou do rytmu muziky.

„Tak ta je úplně mimo," dodal otec a obrátil se zpátky.

„Stejně to nemusíme furt dokola omílat," řekla máma. A pak, jakoby mimochodem, řekla hlasitěji: „Zastavíme v tomhle nákupním centru?"

„Co?!" Romana se napřímila, jako by ji bodla včela. „Kde je nákupní centrum?"

„Vidíš," uzavřela to matka, „slyší až moc dobře..."

Chalupa stála na samotě, asi dva kilometry od nejbližšího městečka, skrytá mezi pahorky a lesy. Elektřina a voda tu byly, ale mobilní signál se dal chytit jen za domem, pod starou hrušní.