Klobouk

Kapitola 1. - Větrné město

Poušť. Zdánlivě nekonečná pustina ve dne plná neutuchajícího žáru, v noci nemilosrdného chladu. Desertifikace ve spojení s nevyhnutelnou a brutální změnou zemského klimatu způsobila, že celá modrá planeta se postupně změnila v nehostinné místo. Z nazelenalé pevniny se staly ostrůvky písku nebo ledu obklopené mrtvými oceány plnými solí, plastu a chemického odpadu. Oslabení ozonosféry mělo za důsledek neúnosně silné ultrafialové záření, což zasadilo další ránu zbylému životu. Aby toho nebylo málo, k tomu všemu došlo ke změně rozložení tlakových výší a níží. Nad souší i nad mořem se tedy neúnavně proháněly smrtonosné větrné bouře, které ovšem nepřinášely déšť, pouze písek, občas zbytky mrtvých civilizací a v severnějších či jižnějších oblastech zeměkoule také sníh, který sebraly ze země, jelikož v atmosféře téměř žádná vlhkost nezůstala.

Co říct, nebyly to zrovna ideální podmínky k životu. Jenže co si lidstvo nadrobilo, to si taky snědlo. Většina obyvatel rozvojových zemí, i přes masivní migraci z nejvíce postižených oblastí, byla odsouzena k záhubě. To se ovšem dalo čekat. Do chráněných měst se nemohli dostat všichni. Odhadem se jednalo o jednu desetinu tehdejší populace, která činila zhruba dvacet čtyři miliard lidí. Někteří vědci odhadovali až dvacet osm, ale sčítání v méně vyspělých oblastech bylo značně komplikované. Jak to tak bývá, o několik generací později už lidstvo stejně tyto události bralo jako dávnou historii a rozlehlé travnaté pláně, deštné pralesy a řeky plné divoké vody proudící z hor, stejně jako náhlé průtrže mračen se staly pohádkou pro děti a archeology.

Teď v té pustině plné mohutných dun pomalu přelévajícího se písku panoval klid. Bouře měla přijít až za pár dní, nebe bylo poměrně modré a ticho těžké, stejně jako vědomí, že tady nic nežije. Slunce pálilo do písku, který byl vyhřátý tak, že jakýkoliv kousek holé kůže by se o něj spálil. A přesto se na obzoru něco dělo. Zpoza jedné z dun se začal zvedat docela nepatřičný oblak písku moc malý na to, aby se jednalo o počasí. Netrvalo dlouho, když se zpoza hřebene jedné z těch sypkých pohyblivých hor objevila silueta těžkého kovového stvoření. Jednalo se o Valinok P-13, náklaďák speciálně přizpůsobený na dlouhé cesty pouští. Jeho zaoblený aerodynamický tvar si dokázal poradit s průměrnou bouří a měl neuvěřitelně flexibilní podvozek. Dokud se dvě z osmi kol dotýkaly země, byl schopen se vyhrabat z kdejaké bryndy.

Samozřejmě nebyl jenom jeden. O další chvilku později se za ním přes dunu přehouply další a v řadě jako jakási prapodivná těžkooděná housenka pokračovaly pustinou. Tento nepopiratelný pohyb uprostřed pusté planiny mohl znamenat jenom jedno. Člověk.

Byla to skupinka inženýrů a dělníků vracející se z pravidelné mise na kontrolu stavu ropovodů zpět do rodného města, kde si budou moct několik týdnů odpočinout, než se vrátí celou tu cestu podniknout znovu. Víc, než na cokoliv, se těšili na okamžik, kdy konečně vystoupí z Valinoku, nadechnou se opět čerstvého městského vzduchu, dají si nějaké jiné jídlo než instantní a obejmou své rodiny.

Varak na tom nebyl jinak než ostatní. Pomocí kamery sledoval Valinok před tím jejich a vyhlížel cíl. Konečně se mu na unaveném obličeji objevil úsměv, když v dálce zahlédl ohromnou věž zvedající se stovky metrů nad poušť. Věděl, že pár kilometrů směrem k jihu a pár směrem na východ by našel dvě další věže. Stejně tak věděl, že ty věže podpírají jednu z největších staveb historie. Triumf vědy i architektury a pýchu lidstva. Tam nahoře, blíž ke slunci a dál od pekla pod nimi, se skvělo Větrné město. Jejich domov.

„Za dvacet minut jsme doma, lidi," otočil se na svoje spolupracovníky.

„Škoda, že nok nemůže trochu přidat. Nevím, co bych dala za pořádnou koupel," ozval se věčně otrávený hlas Nanet, zatímco se snažila dostat dle ní už opravdu nechutně mastné vlasy do slušného culíku.