Jak na město padla noc lehce se ochladilo. To ovšem malíře ani na vteřinu nevytrhlo z jakéhosi transu. Všude kolem byla spousta lidí a přitom takový klid. Žluté světlo rozlévající se po celé ulici ulevilo očím a umožnilo jim vidět, co jindy ne. Malíř se rozhlédl. Najednou si uvědomil, jak je vlastně místo, kde právě je, velice staré. Kolik lidí tudy prošlo. Kolik příběhů a osudů se zde odehrálo. Vybavil si, jak touto ulicí chodil jako dítě. Najednou začaly vyplouvat na povrch zapomenuté vzpomíky a pocity spojené s nimi. Dětské postřehy, které dospělí nevnímají, protože se zdají být triviální. Malíř se zamračil na svůj hrnek. Proč mají lidé tak nutkavou potřebu dělat věci obyčejnými? Proč si dobrovolně kazí radost ze světa kolem sebe? A proč to tak dychtivě předávají dál? Každé malé dítě musí projít procesem, kdy ho okolí „naučí", kdy se nadchnout a kdy ne. Znovu si vzpomněl na ty generace, které prošly touto ulicí. Na všechny ty děti, kterým bylo ukradené nadšení z toho, co mají kolem sebe. Je dobré se čas od času vrátit zpět a vidět, aspoň na chvíli, „obyčejné" věci neobyčejně. Nic totiž netrvá věčně. Než si to uvědomíme, bude to všechno pryč a nám zbude jen vzpomínka. Pouze představy, ke kterým se budeme provinile vracet a vyčítat si, proč jsme ten moment nevyužili více. Proč jsme ho jen neprocítili více. Malíř si povzdechl a znovu se rozhlédl. V duchu poděkoval za moment, který právě prožil. Teď už ví, jak moc byl cenný.
